Terra Atlantica. Země, která byla kdysi uvržena v nemilost bohů, aby po jedenácti tisících letech díky Poseidonovi opět zažila civilizační, sociální i technologický rozkvět. Tento základní mini-příběh si vymysleli pánové z německé kapely Terra Atlantica, a nutno dodat, že samotná hudba, ještě třeba ve spojitosti s povedeným art-workem, celkem věrně povzbuzuje jakékoli fantaskní asociace. Zde se totiž pohybujeme na území výpravného a oslavného symfo-power-speed metalu, k jehož poslechu jsou zváni fanoušci spolků jako Twilight Force, Pathfinder, Final Chapter, Timeless Miracle nebo Freedom Call.
Všelijaké oslavné fanfáry, trumpety a pohádkový orchestrální patos je přítomen také v obsahu debutu „A City Once Divine“. Intro „Whispering Waves“ znamená adekvátně atmosférický vstup s tajemným vypravěčem (v podání zpěváka Tristana) a pozvolna nabírající gradací, která se při vzestupu do nejvyššího bodu vlije do úvodní skladby „Atlantica“. Nicméně zrovna zde autoři zvolili sice nadmíru dynamický, ale také nepříliš originální instrumentální motiv, což na samém počátku alba nevzbuzuje bůhvíjakou důvěru. Jak se brzy ukáže, jde naštěstí o dočasný stav, obdobných okamžiků v průběhu díla ubyde, naopak nastoupí výraznější osobitost a hlavně značná kompoziční invence. Sice nám v mysli tu a tam povyskočí další hudební reminiscence, to je nicméně u daného subžánru nevyhnutelné a vzhledem k silné návykovosti tvorby kapely také v pohodě akceptovatelné.
Kupříkladu zpěvák Tristan evokuje hrdlo Joea Caggianelliho (ex-Derdian), eventuálně Olivera Strassera (Final Chapter), což znamená určitou hlasovou specifičnost, která nemusí sednout každému. Technicky každopádně není špatný (dokonalý ovšem také ne), takže naštěstí nejsme nuceni řešit nepříjemnou rovnici: skvělá hudba – blbý zpěvák. A protože kapelu nepodrazil ani zvukař, můžeme si užívat maximálně pozitivní skladatelské výlevy, které vypuknou již ve zmíněné úvodní písni, a to v oslavném – samozřejmě vícehlasném – refrénu, potažmo ve fanfárovém a speedmetalově našlapaném sólu. Ještě lépe, dokonce úplně parádně, si vede další položka „The Avenging Narwhal“, kde po hymnickém nájezdu vytrysknou blahodárně melodické prameny, se svůdně klenutými slokami, neméně sjízdným bridgem a vzdušným refrénem, to vše podpořeno napínavě budovanou sólovou částí, rychlou rytmikou a zábavným závěrem s nápaditou pěveckou nástavbou (zahostoval si zde Mikael Holst z Timeless Miracle).
Ke cti Němců slouží variabilní stylové hrátky, ke kterým patří podmanivý úvod -
jinak ovšem malinko vleklého - songu „To The Bottom Of The Sea“, jakoby vypadlý z francouzského Montmartru, ale také thrashově našlehaná pasáž v té samé skladbě, případně growling v písni „Poseidon´s Wrath“ nebo progové záseky v opusu „When Walls Will Fall“. Nutno zmínit, že dané výlety do tvrdších žánrů nemají dlouhého trvání, a proto nikterak nenarušující paušální pohodu nahrávky. Ta zároveň dosahuje několika strhujících mini-vrcholů, např. v příspěvku „Descendants“ s působivou vnitřní gradací (sólo vyústí do bezmála kozáčkové skočnosti) a hlavně výpravným, honosně zaobleným chorusem. Až aristokratickou elegancí oplývá rovněž melodramatický cellový úvod polobaladické skladby „Shadows Of Tomorrow“, jejíž éterický refrén evokuje pomalé příspěvky raných Edguy.
Lákavá hymnická aura ovívá také songy "A City Once Divine" a „Sails In The Night“, v písni „Poseidon´s Wrath“ sice malinko zahapruje chytlavost vokálních linek, situaci ale vynahrazují epické sbory a neoklasické sólo, desetiminutový opus „When Walls Will Fall“ pak znamená povedenou tečku za tímto nečekaně svěžím albem, jež by mělo mimořádně zachutnat všem, kteří pasují oslavný symfo-power-speed na přední místa svého zájmu.
|
