Nehledě na to, jaký úspěch měla u fanoušků druhá deska „Psychedelicatessen“ a jak skvělý výkon na ní Glynn Morgan předvedl, před nahráváním třetího alba byl post zpěváka prázdný. Opět. Kapela se rozhodla nepouštět do neznámých vod a raději znovu oslovila Damiana Wilsona. A ten překvapivě nabídku přijal. Během své čtyřleté nepřítomnosti stihl Wilson vydat dvě alba s kapelou Landmarq a po jeho návratu zřejmě všichni předpokládali, že když dává Threshold druhou šanci, tentokrát už pro něj budou prioritou. Kapela také do svých řad přijala nového bubeníka. Opět. Byl jím Mark Heaney, který se později uchytil u rockových kapel jako The Seahorses nebo The Shining. Mark sedí na bubenické stoličce ještě na následujícím albu „Clone“ a stává se tak prvním bubeníkem od začátku historie kapely, který má větší výdrž než jedno album.
Každopádně, v roce 1997 v této sestavě vychází nejprogovější, nejexprimentálnější album „Extinct Instinct“. Rovnou se přiznám, že tuhle desku poslouchám z celé jejich diskografie nejmíň, protože jsem vždycky měla pocit, že nejmíň vyjadřuje ducha kapely. Faktem ale je, že když jsem ji teď protáčela kvůli recenzi, postupně, ač, pravda, velmi pomalu (narozdíl od všech ostatních desek, které mě dostaly už napoprvé), jsem si k ní začla nacházet cestu. A skladbu „Clear“ už týden nemůžu dostat z hlavy. Aby bylo jasno, možná přílišně tvrdá kritika tohohle alba a výsledné číslo v hodnocení je chyba samotných Threshold a toho, že jejich laťka je nastavená někam do stratosféry. „Extinct Instinct“ je nejslabší a nejmíň soudržné album v jejich diskografii. Což ale znamená, že v rámci žánru je pořád nadprůměrně skvělé a kdybych ho navíc ještě nehodnotila v kontextu seriálu, byla by z toho asi ve výsledku devítka.
Pojďme se ale podívat na pár problémů, které tohle album provází. Mám z něj pocit, že kapela se pokoušela víc přiblížit své progové konkurenci, namísto, aby dál rozvíjela svůj výjimečný styl, díky kterému jinak tolik vyčnívají. V tomhle případě však mnohem slyšitelnější vlivy Yes nebo Dream Theater nechávají album stylově zapadnout. Následkem toho, že je to jejich nejprogovější album, typická atmosféra, která je u téhle kapely tak silná a důležitá, tady prostě tolik nevynikne. Navíc je tu pár experimentů, které úplně nezapadají do celkového obrazu – například ta vyřvávací část „go, go“ v „The Whispering“. To se k Threshold prostě nehodí (což je v tomhle případě obrovská škoda, protože zbytek skladby je úžasný, navíc ve své prostřední části nese přímý odkaz na „Consume to Live“ z debutového alba). Experimenty se zde provádí i s Damianovým hlasem, skrz podivné vokální linky a aranže. Velká většina z nich dopadá skvěle. Ve „Virtual Isolation“ nebo „Lake of Despond“ Wilson ukazuje, proč je tak nenapodobitelným zpěvákem. Jenže, místy, jako třeba „Somatography“, jsou jeho vokály tak moc vypjaté, že už to tahá za uši. V těhle polohách pak dobře nevyzní jeho barva hlasu, což je jinak jeho největší deviza.
Jenže, kompozice na tomhle albu jsou pořád skvělé, ani jedna nezapadá do průměru, dlouhé skladby ani na chvíli nenudí. Perfektními příklady jsou „Part of the Chaos“ se závěrečných „restartem“ ve stylu Savatage nebo nejdelší skladba se skvělým názvem „Eat the Unicorn“, která ukazuje, jak dobře to dopadá, když použité experimenty fungují. Na „Extinct Instinct“ jsem si zamilovala především zvuk syntezátorů – Richard West zde svůj styl začínal vypilovávat k dokonalosti a poslouchat klávesové detaily na tomhle albu je čistá radost. Nejchytlavějšími momenty alba jsou „Virtual Isolation“ a zmíněná procítěná balada „Clear“, kde se Wilson zase jednou pořádně vytáhnul. Skvěle funguje také těžká a hutná „Lake of Despond“, druhá balada „Forever“ s muzikálovou atmosférou nebo úvodní „Exposed“, která skrývá skvělý detail v textu, kde v závěru Damian tvrdí, že je mrož („I am walrus and it`s clear that you are not“ ), což je narážka na skladbu The Beatles „I Am the Walrus“, složenou jako výsměch lidem, kteří přehnaně analyzují texty kapel.
Zhruba v tomhle momentě začíná situace se zpěváky Threshold znít jako nějaká venezuelská telenovela, ve které scénáristům dochází nápady. Události po prvním albu se v podstatě opakují, s tím rozdílem, že tentokrát Damian zůstává i na následující turné (během kterého se za bicími také poprvé zatím nakrátko objeví současný bicmen Johanne James). Během té doby vydává Wilson svoji první sólovku „Cosmas“ a Iron Maiden ho oslovují jako jednoho z kandidátů na post nového zpěváka. A ať už byly ty pravé důvody kdekoli, před nahráváním čtvrté desky opět odchází a nahrazuje ho Andrew „Mac“ McDermott, který zůstane hlasem kapely následujících deset let.
|
