Čtvrté album Threshold a situace s Damianem Wilsonem se opakuje. Oficiální prohlášení opět stroze říká, že nebyl k dispozici pro práci ve studiu. Přestože dosavadní formule by diktovala, aby se do kapely vrátil Glynn Morgan, místo toho se na pěveckém postu objevuje nové jméno a kapela s další změnou v sestavě ani nezakolísá. Nová deska vychází už v lednu následujícího roku a poprvé je nám představen Andrew "Mac" McDermott. Anglický zpěvák začal svou kariéru se spolky Harvest, Renegade nebo Eliminator a později se přestěhoval do Německa, kde s kapelou Sargant Fury vydal tři alba, než se stal na dlouhou dobu stálým členem britského progového spolku. Mac disponoval nádherně čistým barytonem, precizní technikou a krásnou barvou hlasu. Jeho typická lehce nosová rezonance se stává na příští deset let poznávacím znamením klasické éry.
Rozdíl oproti „Extinct Instinct“ je znatelný. Threshold dopilovali svůj styl do podoby, které už není co vytknout. Dá se říct, že skoro všechno je oproti předchozím deskám lepší – krásně čitelná produkce, silnější jednotlivé skladby, naprosto pohlcující atmosféra... jediné, co tak záleží čistě na vkusu posluchače, je volba toho nejlepšího ze tří vokalistů. Všichni jsou prvotřídní a Mac se rovnou při svém debutu pořádně ukázal a předvedl svůj jedinečný vokál v plné síle. „Clone“ není koncepčním albem v pravém slova smyslu, ale je v něm jasně vysledovatelný leitmotiv. Texty se točí kolem nebezpečí genetické manipulace, selekce lidských genů, biotechnologie a eugeniky. Asi nebude úplná náhoda, že album vyšlo rok poté, co se v kinech objevil sci-fi film Gattaca, který poukazuje na ty samé problémy. Threshold ještě navrch přihazují problematiku telepatie, opuštění planety Země a kolonizaci Marsu. Posluchač si v tomhle případě bezproblémů užije album i pokud se nesoustředí na příběh – osobně ale zbožňuji jejich originální vědecké texty. Není moc metalových kapel, které jsou schopné napsat text o bioinženýrství a udělat z něj superchytlavou skladbu. Mým nejoblíbenějším příkladem je „The Latent Gene“. Pecka, která hudebně mluví sama za sebe, skrývá lyrický poklad, který zní jako z disertační práce o biochemii: „...Accelerated saturation out of our minds on saccharin/ Mary`s baby`s eyes are green - Potential power still unseen/ Morals cleansed in ethylene and conceive the latent gene/ Mary`s baby`s eyes are black - A dinucleic heart attack... “
Po hudební stránce působí album o poznání uvolněnějším dojmem, než jeho předchůdci. Velká část skladeb nás falešně ukolébá pomalejším zrelaxovaným tempem, ve kterém je ovšem obrovská síla, hlavně díky tomu, jak dobře vyniká pulzující rytmika. Skladby jsou i ve své progovosti až nesnesitelně chytlavé – ať už je to zmíněná „The Latent Gene“ nebo naléhavá power balada „Change“. Stejně skvěle funguje druhá kategorie agresivnějších skladeb s, pro kapelu tak typickým, thrashovým zabarvením – úvodní „Freaks“ či drtivá „Life`s Too Good“, která krásně využívá Macovy hluboké hlasové polohy. Rozhodně nemůžu nezmínit stylově se trochu vymykající tíživou „Lovelorn“ v doomovém tempu (která mě mimochodem úplně pokaždé strašně vyděsí, protože její úvod zní úplně jako „The Human Paradox“ od Dynazty) a asi nejpřímější skladbu „Angels“, jejíž refrén koketuje s AOR. Delší, výpravnější skladby jsou pak kumulované v závěru alba. „Voyager II“ je dokonalým příkladem, jak moc Threshold tyhle písně umí. Změny temp a nálad, silný refrén, postupy, které dokáží udržet pozornost po celou její délku, zajímavé vokální linky – jednoduše všechno, co by měla epická skladba mít.
„Clone“ neobsahuje žádný vyložený megahit, na druhou stranu je nebývale konzistentní, což ve výsledku mnohem víc vypovídá o skvělé formě kapely. Macův hlas ve srovnání s Damianem lépe sedí do jemnějších a atmosféričtějích skladeb, což si pánové očividně uvědomovali a začali se tímto směrem ubírat. Chytlavost je ale pořád hlavním cílem, ačkoli propracované instrumentální pasáže a změny nálad nám kapela servíruje ve velké dávce. Vzato kolem a kolem, Threshold posbírali všechno, co se povedlo na předchozích třech deskách, okořenili to technicky dokonalým zpěvákem, který dostal skladby na míru a vykouzlili z toho formuli, která prokazatelně funguje dodnes. Přemýšlela jsem, že by v rámci seriálu bylo rozumné nechat si prostor pro vyšší hodnocení následujících desek, jenže problém je v tom, že tenhle počin si nic jiného než desítku nezaslouží. Od „Clone“ se totiž stejně kvalita téhle kapely pohybuje mimo měřitelné hodnoty.
Když se podíváme na historii kapely, přichází v tomhle období další dva mezníky. Je to poslední počin u firmy Giant Electric Pea, ten následující už vyjde pod křídly významnější InsideOut Music. Také odchází Mark Heaney, aby následně kapela konečně našla „toho pravého“ mezi bubeníky. O rok později vychází kompilace „Decadent“ plná remixů a alternativních verzí skladeb, která bude v budoucnu zdrojem převážné části bonusového materiálu pro reedice. Té se „Clone“ dočká pod značnou Nuclear Blastu v roce 2012. Tahle verze desky je obohacená o tři bonusy: živáky „Freaks“ a „Change“, převzaté z „Concert in Paris“ z roku 2002 a prodlouženou verzi „The Latent Gene“, která původně vyšla na kompilaci „Replica“ v roce 2004.
|
