Na páté studiové album, první pod hlavičkou nahrávací firmy InsideOut Music, si museli fanoušci počkat tři roky. Jenže se stalo neuvěřitelné – poprvé v historii zůstává za mikrofonem zpěvák, který nazpíval předchozí album. Změny v sestavě byly ale pro Threshold v jejich začátcích zřejmě něco jako palivo (a nebo prostě jenom měli neutuchající smůlu), takže ačkoli Mac McDermott zůstává, odchází po dvou albech Mark Heaney. Na uvolněnou bubenickou stoličku dosedá Joanne James a konečně láme prokletí nedlouhé životnosti bubeníků Threshold, protože je v kapele do dnešního dne. Pro Jamese to sice bylo s Brity první album, v kapele ovšem působil už delší dobu během turné k albům „Extinct Instinct“ a „Clone“. A je jisté, že s ním kapela vsadila na tu správnou kartu. James je v dnešní době známý také z kapely Kyrbgrinder, kde mimo bicích obstarává i vokály a o jeho talentu svědčí, že už pětkrát převzal cenu nejlepšího bubeníka od organizace Classic Rock Society.
V době, kdy vyšlo „Hypothetical“, se kapela těšila z výhod významnější nahrávací společnosti. Mimo jiné to znamenalo, že první tři alba vyšla znova ve speciálních edicích a kapela pevně zakotvila v širším povědomí fanoušků. A také v mém. Ačkoli to bylo o pár let později, než deska skutečně vyšla, bylo tohle moje úplně první album Threshold, které mě tenkrát nalákalo nádherným obalem. Přišlo v té době sice moc brzy na to, abych rovnou plně ocenila jeho progové kvality, ale byla to balada „Sheltering Sky“, díky které jsem na kapelu nezapomněla, dokud nenastal správný čas se k ní vrátit.
„Hypothetical“ po všech stránkách rozvíjí kolosálnost tvorby Threshold a zdůrazňuje lehkost, s jakou sázejí jeden nápad za druhým a servírují skladby, které, ač komplikované, působí díky chytlavosti a oné odlehčené atmosféře, jako by je kapela hrála s prstem v nose. A ačkoli hudba zní na progové poměry tak zrelaxovaně, sálá z ní nepolevující energie, především díky ostrým riffům a energickým bicím. Kapela začala mnohem více sázet také na jeden z jejich, v dalším vývoji tak typických, prvků, což jsou táhlé vokální linky. Což je přesně to, co Macovi sedělo ze všeho nejvíc a kde dokázal naplno ukázat osobitost svého technického stylu. Není to ale zdaleka jenom technická preciznost, co téhle kapele zpěvák nabízel. Ačkoli zdaleka není tak teatrálně expresivní jako Wilson, na tomhle počinu předvádí mnohem širší škálu vokálních emocí, než na předchozím „Clone“. Krásným příkladem je skladba „Oceanbound“ - ať už její pomalé pasáže, nebo krásný detail s lámáním hlasu na konci refrénu. Jedna z věcí, co Threshold vždycky zvládali bravurně, je využít do mrtě hlas svého vokalisty adekvátně k jeho talentům, se skladbami psanými namíru – a to ať už za mikrofonem stál kdokoliv.
Album se v jeho rozmanitosti (která zároveň krásně drží pohromadě a vytváří květnatý celek, který není ničím menším, než mistrovským dílem) dá po skladbách rozdělit do několika skupin. Album otevírá klasická progovka „Light and Space“, která atmosférou připomene album „Extinct Instinct“ a přináší nádherné kontrasty, ať už instrumentální, či hlasové. Mac se v ní vytáhne s oběma extrémními polohami svého vokálu – sloky jsou pořádně naštvané, zatímco něžný zpěv v refrénu hladí na duši. Dále jsou tu dvě přímočařejší a tvrdší skladby na kytarovém základu – již zmíněná „Oceanbound“ a hitová „Long Way Home“, která se na současném turné drží v setlistu. Jemnější a AOR zavánějící stránku kapely reprezentují také dvě skladby. První je textově antikonzumně zaměřená „Turn On, Tune In“, ve které Mac naplno předvádí svůj patentovaný éterický vokál. Druhou takovou (a zároveň také skladbou, která z konceptu alba nejvíc vyčnívá) je až queenovská balada „Keep My Head“, kterou považuji za osvěžující experiment. Oproti tomu již zmíněná piánová „Sheltering Sky“ je mezi baladami sázkou na jistotu. Nikdy mě nepřestane bavit její atmosféra, gradace do explozivního refrénu, text a Macův srdcervoucí projev.
Samotnou kapitolou jsou pak dvě monster-skladby, které přesahují desetiminutovou hranici. To, že právě v rozmáchlých kompozicích jsou Threshold nejlepší, dokazují snad na každém albu. První takovou skladbou je „The Ravages of Time“, která přináší nádhernou syntézu jemných pasáží s těmi nekompromisně agresivním. Atmosférické klávesy nás vedou příběhem, jehož nálady se střídají jako na houpačce a celé je to korunované oním esem v rukávu, kterým je procítěný táhlý refrén. Jakkoli je tahle skladba úžasná, v mých očích bledne ve srovnání se závěrečným hudebním obrem, jakým je skladba „Narcissus“. To je totiž kompozice, která rozhodně zaujímá místo v první desítce mých nejoblíbenějších skladeb Threshold v rámci celé diskografie. Je to píseň, která jasně odpovídá na otázku, jak má znít prog. Celých jedenáct minut vás nenechá polevit v pozornosti, přináší hromadu nápadů a hlavně – pravidelně graduje do neskutečně hypnotického refrénu. Tady se na závěr alba pánové trefili nejen do černého, ale přímo s přesností na milimetr do geometrického středu metaforického terče.
Jak už to tak bývá s prvními alby, které vás přivedou k nové oblíbené skupině, má „Hypothetical“ speciální místo v mém srdci. A abych byla upřímná, tohle album by dostalo minimálně 9,5 i kdyby na něm byly jenom „Sheltering Sky“ a „Narcissus“ a zbytek bylo kozí mečení. Každopádně, část textu úvodní skladby „I am the storm that won`t be calmed“ naprosto sedí na tohle období. Threshold byli na přelomu milénia bouří, která se nedala utišit. A do další nálože pro fanoušky zbýval jenom jeden rok.
|
