Nebudeme daleko od pravdy, když si přiznáme, že U2 se zrovna nenachází v nejlepší tvůrčím rozpoložení a že tato jejich krize trvá už pěknou řádku let, nejpozději od alba „How To Dismantle An Atomic Bomb“, kdy asi i tomu nejskalnějšímu fanouškovi došlo, že tahle parta už nikdy neudělá vyloženou bombu jako „The Joshua Tree“ a „Achtung Baby“. Kapelu, zejména pak frontmana Bona, v posledních letech už moc rozptyluje řada odlišných aktivit, které ve většně případů nemají s hudbou moc společného a díky kterým si zpěvák získává více nových nepřátel než fanoušků. Nechme ale stranou jeho politické a společenské aktivity, nad nimiž lze leckdy jen nechápavě kroutit hlavou a klepat si na čelo. A to i přesto, že vydání novinky „Songs Of Experience“ je s celosvětovou politickou situací spjato takřka pupeční šňůrou.
Tahle deska totiž měla vyjít už před rokem. Jenže Bono její vydání tenkrát stopnul kvůli tomu, že byl americkým prezidentem zvolen Donald Trump. Rozmařilé gesto znuděného miliardáře? V případě Bona až tak úplně ne, protože už od začátku prezidentské kampaně se ostře proti Trumpovi vymezoval a jak je jeho zvykem v posledních letech, preferoval svými kosmopolitními názory Trumpovu sokyni. Co ovšem chtěl zdržením desky dokázat? Mocné pero U2 už není zdaleka tak silné, aby mohlo hýbat světovými dějinami. Nestalo se proto vlastně vůbec nic, kromě toho, že pár svých příznivců pěkně namíchl tím, že pauzy mezi alby nejsou kratší, jak bylo původně avizováno.
Zdůvodnění přišlo ruku v ruce s prohlášení o Trumpově inauguraci a Bono v něm vysvětloval, že kapela chce desku přepracovat a snad ještě vylepšit. Asi si výsledkem tenkrát nebyla vůbec jista a otázkou je, zda rok dalších prací, které asi chtěl zpěvák naplnit ostrou protitrumpovskou nótou, desce pomohl. Už minulá „Songs Of Innocence“ nebyla žádná velká sláva a spíše jen potvrdila klesající tendenci úrovně alb těchto Irů. Obsahovalo však naprosto skvělou „Every Breaking Wave“, která se sice hitem nestala, ovšem kvalitativně se směle může řadit do jednoho šiku s těmi největšími šlágry z historie této party. Tak výbornou skladbu „Songs Of Experience“ už neobsahuje. Deska to sice není špatná, ovšem že by šlo o bůhvíjak skvělou, vzrušující nahrávku, od které by se posluchač nemohl odtrhnout, to už vůbec ne. Čili takový standard kapely v posledních letech…
Problémem „Songs Of Experience“ není fakt, že by chyběl hit takových rozměrů, jako byla „With Or Without You“ nebo „Where The Streets Have No Name“, ale to, že záchytných bodů je na albu hodně málo. Jako nejvýraznější kousky můžeme jmenovat pilotní singl „You`re The Best Thing About Me“, který ale nemá už patřičný náboj a pak pravděpodobně dvě nejsilnější věci - „Summer Of Love“ a rozjuchanou „The Showman (Little More Better)“, ze které čpí punková nálada přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. V těchto momentech jsou současní U2 nejsilnější. Ovšem otázka je, jestli to stačí na to, aby byl posluchač uspokojen.
Většina alba totiž nabízí jen prázdný obsah, kdy sice posloucháte zdánlivě slušné skladby, než vám dojde, že skutečně nemají moc co říct. Ani The Edge nedává najevo své kytarové novátorství a hraje zde jako týmový hráč, nestavící na odiv svůj styl, který si za dlouhé léta pečlivě vybrousil. Ano, sem tam, jako třeba v docela slušné „The Little Things That Give You Away“ nebo ve výtečné úvodní dvouminutovce (nebo spíše intru) „Love Is All We Have Left“ (kterou lze paradoxně povaovat za jasný vrchol desky), se blýskne výborným nápadem, ale nehýří jimi zdaleka tak jako v časech minulých, což je docela škoda.
Pokud bychom to měli shrnout, nabízí U2 tentokrát opět na své poměry jen průměrnou desku, která je jen odleskem jejich někdejší skladatelské a kompoziční geniality. S alby podobného ražení se pak těžko bude Bonovi odstřelovat Trumpův trůn.
|
