„Vsadím se, že když nás Vinnie viděl na MTV, kde jsme přebírali platinovou desku, seděl doma a měl chuť rozkousat svou kytaru,“ vzpomínal po letech na start své kapely Mark Slaughter, kdy už se spolu s basistou Danou Strumem definitivně zbavil diktátorského biče Vinnieho Vincenta. To jim dalo nejen uměleckou svobodu, ale rovněž šanci postavit si vlastní kapelu, která by byla prosta jak Vinnieho proměnlivých nálad a nesnesitelných výstupů, tak jeho kytarových onanií, které se staly tehdy, na přelomu osmdesátých a devadesátých let, doslova přes noc absolutně nemoderní a pro masové publikum neposlouchatelné. A Slaughter se Strumem rozhodně nechtěli do konce života hrát po klubech a hospodách. Lákal je velký svět.
Strum využil svého obchodního talentu a podařilo se mu smlouvu, kterou měl Vinnie Vincent, udržet pro svou další kapelu, kam spolu se Slaughterem vybral kytaristu (a příležitostného drogového dealera) Tima Kellyho a bubenického mladíčka Blase Eliase. Slaughter i Strum měli v zásobě skladby ještě z dob působení u Vincenta, a proto vlastně i po letech popisovali, že práce na jejich debutu byla jedna z nejjednodušších věcí, která se jim za život podařilya přestože v té době byla kapela úplně bez peněz a musela žít pospolu v jedné špinavé místnosti. Z desky i proto sálá bezprostřednost a radost ze společného hraní a proto lze „Stick It To Ya“, jenž se na pultech objevila v lednu 1990, považovat za nejvíce spontánní album kapely, přestože ještě trpí několika pubertálními nemocemi.
Už od začátku bylo jasné, že Slaughter nebudou asi patřit mezi ty kapely, které budou posouvat stylové hranice, ovšem i to, že se - ať už kvůli Slaughterově skvělému hlasu, tak i instrumentálním dovednostem ostatních - neztratí v tehdy velice silné konkurenci. Dokonce se po vydání „Stick It To Ya“ začalo mluvit o předávání žezla v hairmetalovém ranku. Jenže to předbíháme… Pracemi na „Stick It To Ya“ strávila kapela v podstatě celý rok 1989, tedy od chvíle, kdy Slaughter se Strumem vylétli z Vincentova hnízda, až do pozdního podzimu téhož roku, kdy konečně mohli v ruce držet první výlisky svého společného debutu.
Nejprve to vypadalo, že „Stick It To Ya“ postihne osud obou desek Vinnie Vincent Invasion, kdy by toto album mohlo platit za utajený tip, ovšem větší pozornosti se mu nedostane. Už jen proto, že vydavatelská společnost Chrysalis byla v té době absolutně na mizině a chystala se každým dnem vyhlásit bankrot. Nakonec však vsadila všechny karty na propagaci singlu „Up All Night“, který se takřka přes noc stal hitem a když si jej oblíbila MTV, která jej nasadila do své denní rotace, situace pro kapelu i firmu (tu pak zachránil ještě úspěch alba „I Do Not Want What I Haven`t Got“ od Sinead O`Connor) se zde dne na den otočila o sto osmdesát stupňů. Slaughter v té době věděli, že prorazili. Když pak dva měsíce po „Up All Night“ nasadili do hitparád ještě baladu „Fly To The Angels“, věnovanou Slaughterově bývalé spolužačce, která zemřela při leteckém neštěstí, vypadalo to, že kapela právě vyhrála životní loterii.
Přestože se o „Stick It To Ya“ nedá mluvit jako o desce dvou velkých hitů, je fakt, že album trpí jistou nevyrovnaností. Kapela totiž dokázala přijít s naprosto skvělými věcmi, jako je třetí singl „Spend My Life“, zmíněná balada „Fly To The Angels“, trojice komerčněji laděných stadionovek „You Are The One“, „Gave Me Your Heart“ a „Desperately“, závěrečná rock n`rollová hymna „Loaded Gun“, ke kterým lze zařadit i trochu infantilní „Up All Night“ a krátký akustický výstup Tima Kellyho „Thinking Of You“ (věnovaný jeho sestře, která při přípravách alba zemřela na rakovinu). Ale na druhou stranu dokázala také na desku dát „She Wants More“, jejíž začátek je vyloženě sprostá vykrádačka „Whole Lotta Rosie“ od AC/DC nebo docela toporné kousky „Burning Bridges“ či „That`s Not Enough“, kde je znát ještě jistá skladatelská nevyspělost. Zajímavá, i když ne až tak po hudební stránce, je úvodní skladba „Eye To Eye“, kde si kapela vyřizuje účty s pracovníky hotelu „Hollywood Bungalow“ (Mark Slaughter později vysvětloval: „Když jsme tam s Danou přišli, tak s námi zacházeli jako s nějakým póvlem a manažer podniku nás přišel osobně vykázat. Tenkrát tam došlo k nějaké menší potyčce.“), ale nezapomíná se sarkastickou notou otřít i o Vinnieho Vincenta.
Přestože lze mít ke „Stick It To Ya“ opodstatněné námitky, je na druhou stranu nutné přihlédnout, že tohle byla deska, která dala pomalu odumírajícímu žánru životadárnou injekci. Není to sice tak velká deska, jako byly klasiky žánru „Dr. Feelgood“ (Mötley Crüe), „Flesh And Blood“ (Poison) nebo „Appetite For Destruction“ (Guns N`Roses), ovšem je to jeden z posledních počinů, které naprosto věrně předkládají atmosféru pomalu se loučící vlny těchto kapel. Důkazem toho byla dvojnásobná platina, díky které se ze Slaughter staly přes noc hvězdy. Kdo by to byl čekal...
|
