Budete-li se pídit po podrobnějších informacích o leaderovi kapely Bon Jovi, Jonu Bon Jovim (vlastním jménem John Francis Bongiovi), který právě slaví své šestapadesáté narozeniny, asi vždycky narazíte na konstatování, že se jedná o nesmírně cílevědomou osobnost, která si už od raného mládí šla jednoznačně za svým, stejně tak, že se jedná o velmi talentovaného muzikanta, který svému úspěchu musel leccos obětovat. Ono máte-li na kontě hvězdnou kariéru, miliony prodaných desek, vyprodané sály, nespočet umístění v hitparádách a řadu ocenění (a to nejen v hudební oblasti), je jasné, že to není dílem náhody. V souvislosti s Jonem Bon Jovim je však třeba také připomenout nejen fakt, že na cestě za svým úspěchem dokázal být zpravidla ve správný čas na správném místě, ale hlavně že se dokázal obklopit těmi správnými lidmi (je to jen náhoda, že u většiny největších hitů kapely zpravidla asistoval někdo „zvenčí“?) - kromě čtyř parťáků, kteří mu dělali společnost v dobách největší slávy, je třeba zmínit především hitmakera Desmonda Childa, producenta, zvukaře, majitele studia Power Station a vlastního vzdáleného bratrance v jedné osobě Tonyho Bongioviho, či kámoše, skladatele, producenta a manažera Jacka Pontiho.
Přesto nechybělo mnoho, aby se Jonova kariéra ubírala jiným směrem. Po prvotním koketování s kytarou dal přednost motokrosu i fotbalu, aby se koncem sedmdesátých let zase ke kytaře vrátil. Stejně podstatný byl i fakt, že získal práci v Power Station. Asi by bylo zajímavé vysledovat, po kolika známých či neznámých kolezích vytíral ve studiu podlahu, na druhé straně tudy vedla cesta k mikrofonu, takže už v roce 1980 bylo možné Jona poprvé zaslechnout na vánočním albu. O pár měsíců později se pak už začali pomalu formovat Bon Jovi, zatím ještě pod jménem John Bongiovi and The Wild Ones (to bylo již druhé uskupení, kde po boku Jona hrával i pozdější klávesák Bon Jovi David Bryan Rashbaum), v té době vznikla i řada skladeb, po letech vydaných na nahrávce „The Power Station Years: The Unreleased Recordings“.
Pokud padla zmínka o hybatelích zvenčí, v souvislosti s debutovým albem je třeba zmínit zejména George Karaka. Ten je sice spojen pouze s jedinou skladbou Bon Jovi, nicméně je to právě hitovka „Runaway“, která pozdější humbuk kolem Bon Jovi odstartovala. Původní verzi skladby Karak napsal ještě v době, kdy se s Bon Jovim vůbec neznal, její první společná verze, nahraná ve studiu u Tonyho, vystrčila růžky díky radiostanici WAPP v roce 1983, kdy vyšla na kompilaci „New York Rocks 1983“. Někdy v tomto období Dave Bryan doporučil principálovi své známé, basáka Aleca Johna Suche a bubeníka Tica Torrese, netrvalo dlouho, než Such přitáhl ze společné kapely kytaristu Richieho Samboru (ten nahradil tehdejšího kytaristu Davea „Snake“ Saba, který spojil svoji kariéru se Skid Row), kapela tak byla pohromadě ve své nejslavnější sestavě, z Johna Bongioviho se jednou pro vždy stal Jon Bon Jovi a vydání debutového eponymního alba nic nebránilo.
Bon Jovi na něm představili osm vlastních skladeb a jednu výpůjčku od Marka Avseca (s výjimkou krátkého retro štěku „Ride, Cowboy, Ride“ na albu „New Jersey“ je to jediná studiová skladba, na jejíž tvorbě se nepodílel žádný člen kapely), které by šlo charakterizovat strašně jednoduše – melodický sladkobolný rock, který se sice nebránil až popové a pompézní přitažlivosti a jasně směřoval do rádií, nicméně těch rockových zoubků také nabídl dostatek, plný silných a chytlavých melodií a energie, textově zaměřený na vztahové problémy, týkající se prakticky každého teenagera, čímž byla definována i cílová skupina, na kterou se kapela zaměřila. Největší hitovkou desky se stala již zmíněná energická klipovka „Runaway“, jejíž úvod v podstatě plně charakterizuje následující dění – nasládlé a dramatické klávesy, akční vstupy hodně barevné a následně přesvědčivě sólující kytary, charismatický zpěv, hrající na city, silné sbory i dokonale vygradovaný refrén. Jedním slovem hit. Následující „Roulette“ staví na hodně dramatickém nástupu a potom na líbivém refrénovém dialogu sólového zpěvu a sborů. Z výpůjčky „She Don`t Know Me“ sálá ten v budoucích letech naprosto typický optimismus, v „Shot Through The Heart“, využívající velmi podobný mustr jako úvodní „Runaway“, člověk musí uznale pokývat hlavou nad dokonalým spojením dramatických kláves a charismatem Jonova vokálu, nad nápaditostí Samborovy hry i nad chytlavostí sladkých vokálů, že z pomalých tklivých motivů dokáží Bon Jovi těžit maximum, naznačí pianový úvod v postupně vyhrocené „Love Lies“. V tomto duchu se pak odehrává zbytek alba, jen závěrečná uvolněná rockovka „Get Ready“ po předchozím vytrvalém útoku na city velice svěžím způsobem vyklouzne ze sladkobolného rámce, kterým je celé album „Bon Jovi“ ohraničeno.
A touhle deskou odstartoval kolotoč, ze kterého (v té době již multiplatinoví) Bon Jovi docela nešetrně vylétli až o nějakých pět let později…
|
