Debutové album Bon Jovi vyšlo na začátku roku 1984, při jeho koncertní propagaci kapela nenechala nic náhodě a věnovala se jí dostatečně intenzivně a přitom už v listopadu téhož roku se začalo s přípravami druhého alba. To vznikalo ve stejné sestavě, ale přece jen v trochu jiné atmosféře. Producentovi Lancemu Quinnovi se zamlouval lehounce tvrdší, kytarovější zvuk a ze vzpomínek Tica Torrese vyplývá, že klukům se té době systematicky rozpadaly jejich vztahy, finanční situace členů kapely ještě ani zdaleka nebyla růžová, nemluvě o tom, že v době příprav desky jim nějaký nenechavec pomohl od části techniky a nástrojů, bydlení ve společném bytě sice možná utužilo vztahy v Bon Jovi, ale celá tahle situace se odrazila v o něco temnějším vyznění celé nahrávky. Nahrávky, která byla velmi konzistentní, byla na ní řada povedených skladeb, nicméně postrádala takový tahák, jako byla v kole minulém „Runaway“, z hlediska umístění v hitparádách dopadla o něco málo lépe, než předchozí album, byla i komerčně úspěšnější, nicméně v celkovém součtu očekávaný průlom album „7800° Fahrenheit“ nepřineslo a v diskografii kapely (alespoň z první etapy jejího života) je tím nejméně doceněným albem.
Byť k drobným změnám došlo, je „7800° Fahrenheit“ postaveno na prakticky identickém základu. Jenže zatímco v první kole byl možná až lehce naivně bezprostřední a navíc i neokoukaný a v kole třetím již přímočaře hitový, v aktuálním kole se na neokoukanost již sázet nedá a jednoznačná hitovost také až tak úplně nepřichází. Zároveň se přímo nabízí ta již zmiňovaná teorie o chybějícím vlivu zvenčí, na „7800° Fahrenheit“ se Bon Jovi (vyjma příspěvku Billa Grabowskiho v závěrečné „Secret Dreams“) spolehli výhradně na své vlastní schopnosti. Což na konkurenci zjevně stačí, jak je možné soudit z poslechu takových věcí, jako je explozivní „In And Out Of Love“ (ta nakonec sklidila z celého alba největší ovace) s maximálně silnými stadionovými sbory i výborným Samborovým sólovým představením, podobně akční „The Price Of Love“ s chytlavým melodickým riffem, nasládle sladkobolným zpěvem a maximální davovou přístupností v refrénu, další rozmáchlý refrén v nejsilnějším příspěvku klávesáka Davida Bryana „Only Lonely“ (sporadická účast klasicky hudebně vzdělaného Davida Bryana při skládání dokladuje, jak byly síly v Bon Jovi rozloženy, aktuální album je jediným, na kterém David přispěl do tří skladeb a vyjma jednoho kousku na „Keep The Faith“ a „Have A Nice Day“ se jeho autorská činnost tímto také uzavřela), syrovější, kousavější a ukřičená „King Of The Mountain“, či jediné baladické skladby „Silent Night“, která však nesází na obvyklou dojemnost (i to je možná další z důvodů, proč tahle deska neměla očekávaný dopad).
Druhá polovina alba nemá šanci zastínit tu první. Dramatická „The Hardest Part Is The Night“ (podruhé Dave Bryan), či závěrečná zpěvná „Secret Dreams“ s výraznějším příspěvkem kláves se výše zmíněným skladbám vyrovnají, ale úlitba japonskému publiku (které se netajilo svou přízní k Bon Jovi) v podobě skladby „Tokyo Road“ či hodně nevýrazná „(I Don`t Wanna Fall) To The Fire“ tah poněkud ztrácejí.
Je docela odvážné tvrdit, že album „7800° Fahrenheit“ nepřineslo adekvátní úspěch, když za něj Bon Jovi dostali svou první zlatou desku (a že jich později ještě bylo). I přes to, budeme-li hledat desku, která v tom prvním období (jednoduše řečeno „komerčním“) života kapely nenaplnila očekávání, bude to právě album, na kterém se Bon Jovi snažili roztavit kámen (byť ani fyzikálně to nejspíš netrefili úplně přesně). Prostě to chtělo něco málo navíc…
|
