„Končí éra dalšího amerického prezidenta, skončí i éra Jona Bon Joviho?“ Hlásal tehdy na začátku devadesátých let jakýsi titulek v amerických novinách. Spolu s tímto přehnaným přirovnáním přinášel i fotku šklebícícho se Jona s image, která jej přenášela přes práh nových časů. Tytam najednou byly bujaré kadeře, padající až do půle zad, tatam byla trvalá a macho pózy. Nový Bon Jovi působil více přírodním dojmem, jeho vlasy byly střižené na tehdy populární mikádo a zdálo se, že na světě najednou není větší problém, než ten, kterak Jon o svou hřívu přišel. Ať tak či tak, působil hned vedle svých někdejších souputníků, se kterými byl celá osmdesátá léta na jedné lodi (za všechny jmenujme fešáky typu Breta Michaelse, Sebastiana Bacha nebo Vince Neila) mnohem modernějším a dospělejším dojmem. Prostě ať Bon Jovi dělá, co dělá, nic z toho není bez rozmyslu a logického uvážení dalších kroků. A nebylo to ani v případě jeho vlasů…
Ale dost módních spekulací… Ještě v roce 1991 to vypadalo, že je s Bon Jovi definitivní ámen. Kapela se měla po skoro sebevražedném turné k albu „New Jersey“ natolik plné zuby, že bylo nemyslitelné, aby se sešla v jedné místnosti. Navíc Jona tehdy zaneprázdňovalo cestování napříč Amerikou na svém harleyi, kdy si hrál na kovboje, čemuž přizpůsobil i svou tehdejší sólovku „Blaze Of Glory“. Vlastní desku „Stranger In This Town“ měl i kytarista Richie Sambora a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by se v dohledné době mohl dát ten ohromný dolarový kolos znovu dohromady. Běžely dokonce fámy, že pokud se Bon Jovi dají znovu dohromady, určitě to nebude se Samborou ani basistou Alecem Johnem Suchem (dnes jsou mimo kapelu oba, že…). Nakonec ale pomohla malá vydavatelská firmička Jambco.
Tuhle značku si totiž založil Jon se svými bratry. Poté, co ji vyčlenil od labelu Mercury Records a vydal neúspěšnou desku svého kámoše Alda Novy „Blood On The Bricks“, potřeboval vlastní investice přece jen zachránit. Comeback byl nasnadě. Stačilo jen pár šikovných schůzek a už byla ruka v rukávě. I se Samborou a Suchem. Najednou se v nejrůznějších časopisech začaly množit fotky členů kapely, uctivě se na sebe šklebících, jak spojenými pažemi demonstrují svou nerozlomnost. Budiž, můžeme si myslet něco o pokrytectví, ale napadat z něj pouze Jona a jeho partu by bylo krajně nespravdlivé.
První výsledek obnovené spolupráce na sebe nenechal dlouho čekat. Singl „Keep The Faith“ vyšel 13. října 1992 a hned způsobil senzaci. Jak jinak než šikovně zpracovaný videoklip zafungoval, když představil kapelu s image hodnou devadesátých let, ovšem ještě více zapůsobila skladba jako taková. Dokonale totiž Bon Jovi zbavila nálepky kapely osmdesátých let, aniž by jakkoliv popírala její vlastní minulosti a identitu. Singl totiž stojí na jasně funkovém základu (ten byl tehdy velmi moderní), Samborova dravá kytara se žene vpřed a má v sobě mnohem více školy ulice, než tomu bylo v minulých letech. Už nijak nepidliká, nehází přehršle tónů, hraje účelněji a jednodušeji. Jon se více opírá do sociálních témat, když navíc do světa vykřikoval, jak jej v poslední době bere hip-hop a rap.
Ovšem jen šikovný marketingový tah by určitě nestačil k tomu, aby Bon Jovi přežili přesun do nových dob. Jasnou odpověď tak dala celá deska, pojmenovaná „Keep The Faith“, která se objevila o měsíc později, než stejnojmenný singl. Bon Jovi na ní zní moderně, ovšem stále jako Bon Jovi, dokáží na ní absorbovat tolik vnějších vlivů, ale nikdy, ani na moment nepopřou sami sebe. Už od energického začátku „I Believe“ je jasně znát, že kapela je zpět a že pokud není silnější než v minulosti, tak rozhodně stejně silná. Na svém místě je opět osvědčený hitmaker Desmond Child, který se podepsal jak pod titulní singl, tak i pod další věc „I`ll Sleep When I`m Dead“, která, i když asi nejvíce zavání osmdesátými léty, má na desce své právoplatné místo. Nejvíc se překonává ale samotný Jon. Polovina skladeb je jen jeho samotným dílem a mezi nimi lze nalézt i takové hity jako zmíněnou „I Believe“, epicky rozmáchlou desetiminutovku „Dry Country“ a megabaladu „Bed Of Roses“. Osvědčila se i spolupráce Jona, Richieho Sambory a klávesisty Davida Bryana, kde je výsledkem další velký hit „In These Arms“.
Ovšem nejsou to jen hitové singly, na kterých „Keep The Faith“ stojí. Stejně kvalitní jsou totiž i méně protěžované skladby jako dvojice tvrdších kousků „If I Was Your Mother“ a „Fear“, kde se svého času mluvilo o ovlivnění seattleským zvukem, nehitová balada „I Want You“ či bonusová náladovka „Save A Prayer“. Po letech pak dávají smysl i zdánlivě slabší kousky „Woman In Love“, „Blame It On The Love Of Rock & Roll“ a „Little Bit Of Soul“, které jen dokreslují mozaiku celé desky. Nejlepší desky Bon Jovi vůbec? Dost dobře možná. A kdyby ne, tak rozhodně jedné z nejlepších.
„Keep The Faith“ dokázala Bon Jovi katapultovat zpět na špičku posluchačského zájmu. Najednou se začali objevovat vedle nejžhavějších akvizic té doby, Metallicy a Guns N`Roses, kterým jako kdyby ještě před pár lety vyklidili místo. Nový start tedy vyšel na výbornou. A to ještě nemělo být zdaleka všechno...
|
