Že Bon Jovi jsou kapelou i pro devadesátá léta, že pro ně žádné trendy neplatí, to už ukázala deska „Keep The Faith“. Ta bez větších problémů dokázala zaujmout široké posluchačské masy, což lze rozhodně připočíst k dobru její vysoké kvalitě, kdy se dokonce mluvilo o vůbec nejlepším albu kapely. I světové tažení, které se zastavilo v září 1993, spolu s tehdejší britskou senzací Little Angels a tehdy značně vyfetovaným Billym Idolem na pražském Strahově, patřilo k jednomu z nejnavštěvovanějších turné toho roku. Navíc kapela opět vsadila na svou velmi silnou zbraň a to byli opulentní videoklipy, kterých ke „Keep The Faith“ Bon Jovi natočili hned sedm. Byli znovu úplně všude…
Právě v takovém rozpoložení je zastihlo desetileté výročí od vydání debutu a jelikož to bylo deset let pokrytých tunami platiny, výběrová deska se přímo nabízela. Ta nakonec dostala pojmenování „Cross Road“ a logicky (i když ne úplně nejlépe) mapovala především období desek „Slippery When Wet“, „New Jersey“ a „Keep The Faith“. Skladba této kolekce ale nakonec byla věcí vedlejší, protože 20. září 1994 vybuchla absolutní bomba, když Bon Jovi vypustili do světa pilotní singl pro „Cross Road“, megalomanskou, smyčci protkanou baladu „Always“. V tu chvíli bylo zapomenuto „Never Say Goodbye“ i „Bed Of Roses“ a noví příznivci se ke kapele hrnuli v zástupech. Kritici sice „Always“ vytýkali její podlézavost, prvolánovost a bombastičnost (ve všem měli trochu pravdu), ale Bon Jovi díky ní objevili území, na kterém mohou být v novém desetiletí, plném zvratů, nejjistější. Vedle „Always“ pak působila druhá nová skladba „Someday I`ll Be Saturday Night“ jako chudý příbuzný, i když si bylo nutné přiznat, že hudební kvality pobrala o trochu více.
Proto album „These Days“, které vyšlou pouze třičtvrtě roku po „Cross Road“, bylo tvořené tak trochu v obřím stínu „Always“. Proto také Bon Jovi jako první singl nasadili baladu „This Ain`t A Love Song“, doprovázenou klipem točeným v Asii. Právě z této skladby, která je paradoxně jednou z nejhorších na celém albu, je cítit, jak moc chce být druhou „Always“, přestože refrén bezostyšně vykrádá z „Bed Of Roses“. Na Bon Jovi se za tuto věc také snesla sprška kritiky, což tak trochu i zastínilo nenápadný odchod basisty Alece Johna Suche, ještě před nahráváním desky. Such se po odchodu z Bon Jovi údajně léčil ze svých problémů s alkoholem, ovšem na hudební dráhu se už nikdy nevydal. Dodnes žije kdesi v ústraní…
„Je to první album Bon Jovi, které můžu poslouchat od začátku do konce,“ tvrdil tehdy po vydání v rozhovoru bubeník Tico Torres, „nenajdu na něm skladbu, která by se mi nelíbila.“ Možná se toto tvrzení může zdát přehnané, vzhledem k tomu, jak silné desky Bon Jovi předtím vydali, možná jen podobnými komentáři chtěla kapela zmírnit rozpačité přijetí singlu „This Ain`t A Love Song“. Ovšem podle něho a podle další unylé balady „Lie To Me“, opět vydané jako singl, nelze poměřovat celou desku. Jisté totiž je, že na ní jsou věci mnohem zajímavější. Třeba hned úvodní „Hey God“, která jakoby chtěla ukázat i tu druhou stranu Bon Jovi a proto jí startuje mohutný kytarový riff, tempo skladby je svižné a Jonův hlas působí až nezvykle tvrdě. Ovšem této polohy „These Days“ využívá jen málo. Za svižnější kousky lze už považovat jen tvrdou „Damned“, alternativou načichlou „Something For The Pain“ (další spolupráce s Desmondem Childem), titulní skvostnou kytarovku (rozhodně nejlepší věc celé desky) a nakonec i s trochou dobré vůle bluesovější „My Guitar Lies Bleeding In My Arms“.
Zbytek desky jako by chtěl, tu více, tu méně, navázat na úspěch „Always“ a skladby plynou jen ve velmi volném, leckdy až intimním tempu. Naštěstí ale většina balad nemá takové tendence jako „This Ain`t A Love Song“ a „Lie To Me“, a na rozdíl od nich nevykrádájí zaběhnuté postupy z minulosti. Proto tu je dramatická "(It`s Hard) Letting You Go“, kde prim hraje Jonův hlas podbarvovaný klávesovými plochy a niterní Samborovou kytarou, proto je tu podobně laděná „Diamond Ring“ se sugestivním Jonovým projevem, proto je tu „Bitter Wine“, postavená na výborně zahraném klavíru a proto je tu zejména skvělá „Something To Believe In“, Jonova osobní otázka víry. Nakonec skousnutelně se jeví i trochu omšelé „Hearts Breaking Even“ a „It That`s What It Takes“, jenž se spíše vracejí do osmdesátých let, ovšem už bez nejsilnějších zbraní kapely. A uvěřitelnosti…
To je věc, která tak zhruba polovině materiálu „These Days“ chybí. I když přináší opět slušnou porci výborných věcí, je z desky tak trochu cítit kalkul a snaha vytěžit z celosvětového úspěchu „Always“ ještě nějaký potenciál. Po hodech „Slippery When Wet“, „New Jersey“ a „Keep The Faith“ se mohla „These Days“ jevit jako chudší kolekce, ovšem i tak byla stále ještě dostatečně silná. Jenže v kapele to zase vřelo. Najednou měl každý z členů jiné zájmy. Tico Torres se oženil s českou modelkou Evou Herzigovou, klávesista David Bryan se věnoval filmové hudbě a Jon Bon Jovi a Richie Sambora se netajili touhou dělat na nové hudbě. Ovšem…, každý zvlášť...
|
