Těžko říct, jestli za to mohl slabší ohlas na „These Days“, klesající prodeje a nebo to bylo v Jonovi už dávno, vlastně od jeho první sólovky „Blaze Of Glory“, která posloužila jako soundtrack ke spaghetti westernu „Young Guns II.“. Jisté je, že Jon Bon Jovi od poloviny devadesátých let jako kdyby chtěl za sebou nechat veleúspěšnopu hudební kariéru a vrhnout se na film. Dvacetivteřinový štěk v „Young Guns II.“ byl pro něho velkou vzpruhou a proto se v roce 1995 doslova vetřel do natáčení filmu „Moonlight And Valentino“, pitomé hollywoodské komedie s Whoopi Goldberg. Už o rok později působil v hlavní roli snímku „The Leading Man“, který se ovšem s žádným velkým úspěchem nesetkal, podobně jako za vlasy přitažená komedie „Little City“. To už ale bylo v době, kdy začal připravovat svůj vlastní film „Destination Anywhere“ a k němu točit i svou druhou sólovou desku.
Ta vyšla v červnu 1997 a uváděl jí singl „Midnight In Chelsea“. Překvapení bylo na světě. Singl totiž zněl absolutně odlišně, než to, co do té doby Bon Jovi kdy vytvořil. Samotné kořeny byly popřeny v rozverném tanečním rytmu, kytara byla skoro utlumena pod různými elektronickými zvuky a o rockovém drajvu nemohlo padnout ani slovo. „Sólová alba jsou vždy skvělou příležitostí, aby ses mohl rozvíjet jako umělec,“ říkal tehdy Jon a jeho fanoušek tak mohl sledovat, jak Jon na „Destination Anywhere“ házel za hlavu všechno, co do té doby vybudoval. „Moje nová sólovka nebude mít na další zvuk Bon Jovi žádný vliv,“ ujišťoval tehdy, ale znělo to už trochu nevěrohodně.
Budoucnost mu sice dala za pravdu, ale i tak si proti sobě s „Destination Anywhere“ popudil hodně svých dosavadních fanoušků. Bylo to dvousečné. „Destination Anywhere“ totiž není skoro vůbec rocková deska (o hard rocku nebo hair metalu se vůbec mluvit nedá), takže rozčarování starých fanoušků lze chápat. Ovšem tohle album obsahuje tolik kvalitních skladeb a hudebních nápadů, že zavrhnout ho šmahem za to, že zní nepokrytě popově, by byla docela hloupost. Navíc Jon byl vždycky tak trochu hudební chameleon (rád by, aby byl i tak geniální jako třeba David Bowie), takže proč mu za to nadávat u alba, které prostě dobré bylo.
Smysl dávala i spolupráce s Davem Stewartem, předákem popových Eurytmics, který s Jonem napsal dva největší hity alba, zmíněnou „Midnight In Chelsea“ a úvodní kytarovou „Queen Of New Orleans“. Největší skladatelské břemeno ovšem leželo na samotném hlavním protagonistovi, který ukázal, že i bez Richieho Sambory je schopen přijít se skvělou, i když naprosto odlišnou hudbou. Jestliže se v případě „Blaze Of Glory“ mluvilo o mírném úkroku stranou od zvuku své kapely, v případě „Destination Anywhere“ je to jako skok do úplně jiného světa. Jediným pojítkem mezi ním a tvorbou Bon Jovi je pak Jonův hlas a smysl pro melodiku. Z prezentovaných skladeb můžeme jistou spojitost spatřovat například v tvrdší „August 7, 4:15“ nebo rozjásané „Janie, Don` t Take Your Love To Town“, ovšem zbylé skladby jako kdyby pocházely z úplně jiného prostředí, než jaké bylo dosud Jonovi vlastní.
I přesto ale lze uznat, že niterní a pocitové věci typu „It`s Just Me“, „Staring At Your Window With A Suitcase In My Hand“, „Cold Hard Heart“, „Little City“ nebo americkou country načichlá titulní „Destination Anywhere“ jsou znovu výborné kusy, které využívají sice jiné výrazové prostředky, ale co do síly si nemají s klasickými čísly z Jonova repertoáru co vyčítat. Ano, najdou se na „Destination Anywhere“ i skladby, které by se daly považovat za slabší, zde zmiňme hlavně „Ugly“, „Learning How To Fall“ a „Naked“, ale ani ony nejsou žádnými propadáky a nebo vyloženě nevýraznými kompozicemi.
„Destination Anywhere“ lze považovat za velmi sympatický úkrok stranou, který se už v takové míře nikdy v diskografii tohoto zpěváka neopakoval. Album doprovázel i zmíněný film, kde hlavní roli sehrál pochopitelně Jon a herečka Demi Moore. Ovšem vyloženě hloupoučký příběh manželského páru, který přijde o dítě, což on řeší chlastem a ona drogami, aby pak oba adoptovali dítě jakési krkavční matky, brzy zapadl. To ale Jona nepřesvědčilo v tom, že z něho hvězda stříbrného plátna nikdy nebude a nepřestával usilovat o další a další role (jako vrchol jeho snažení můžeme považovat účast ve slušném válečném filmu „U-571“), což komplikovalo možný coneback Bon Jovi. Ten se zdál být v té době v nedohlednu.
|
