Za dobu od vydání „Dead Reckoning“ se toho v Threshold stalo hodně. Kapelu opustil Mac McDermott a o jeho místo v kapele se přihlásili oba bývalí zpěváci. Jak Damian Wilson, tak Glynn Morgan, který nazpíval druhou řadovku „Psychedelicatessen“. A protože už víme, že přísloví o tom, že nevkročíš dvakrát do stejné řeky, těmhle pánům vůbec nic neříká, padla volba na prvního jmenovaného a kapela do té řeky tak s naprostým klidem hupsla potřetí. A tak v roce 2012, patnáct let od doby, co vyšla „Extinct Instinct“, vydali třetí desku, které Damian propůjčil svůj hlas, „March of Progress“. A s tímto albem se také kapela vrátila k šestičlenné sestavě, kdy se jako druhý kytarista oficiálně připojil Pete Morten. Ten sice jako živý kytarista doprovázel kapelu už od turné k „Dead Reckoning“, ale musel si počkat dlouhých pět let, než se stal plnohodnotným členem. Čekání na nové album v téhle sestavě trvalo přiměřené dva roky a nejen, že „For the Journey“ je jubilejní desátou řadovkou, ale Damian Wilson díky ní také láme (nutno říci do té doby nikterak dechberoucí) osobní rekord, když s Threshold zůstává dvě alba za sebou.
„For the Journey“ patří mezi ty zadumanější, měkčí alba ve stylu „Critical Mass“ a dá se považovat za jakýsi protipól svého odvážného předchůdce. Ve srovnání s „March of Progress“ se tenhle počin dá dokonce nazvat sázkou na jistotu – která je sice po všech stránkách perfektně provedená, ovšem bez ambice posouvat limity, což jejich úplně nejsilnější desky vždycky dělaly. Oproti předchozímu albu je tohle méně extravagantní. Nesází se tolik na experimentování a spíš celé tohle nebývale ucelené dílo působí, jako by kapela ukročila mírně zpátky, aby získala perspektivu a ohlédla se za svými dosavadními úspěchy. Jenže jedním dechem je potřeba dodat, že tahle sázka na jistotu zní neuvěřitelně sebevědomě a spokojeně.
Album otevírají dvě skladby, ke kterým bylo vytvořeno video. „Watchtower on the Moon“ rovnou víc než jiné skladby potvrzuje slova o sázce na jistotu. Je to naprosto typická hitovka v Threshold stylu. A díky tomu v přímém srovnání působí trochu jako o něco slabší verze „Ashes“. Její refrén je ale pořád až nechutně chytlavý a svoji pozici otvíráku rozhodně obhajuje. Mnohem radši mám ale následující údernou a relativně přímočarou „Unforgiven“, se skvělým přechodem z pomalého a něžného bridge do burácivého refrénu. Následující „The Box“ rozhodně patří k perlám tohoto alba. Threshold jsou jedním z těch vzácných případů, kdy je kapela nejsilnější ve svých nejdelších skladbách. A tady to zase jednou potvrdili. S lehkostí zde využívají všechny odstíny své hudby a úžasný refrén, který se z toho náladotvorného mixu čas od času vynořuje, je už jenom bonusem. Přidejme si k tomu skvělý text o závislosti na technologiích a pro kapelu typickou kritiku moderního stylu života, který metaforicky prezentují jako něco, co nám krade naši nezávislost a kreativitu. A navíc – to, co v téhle skladbě provádí Damian se svým hlasem... stačí si poslechnout až neuvěřitelně křehkou a éterickou pasáž „The water tastes so sweet tonight, and the heat restores my soul... “ – to je přesně to, co mám na jeho vokálu tolik ráda.
Celé album je díky všudypřítomné klidné melancholii prosáklé takovou podzimní atmosférou. „Autumn Red“ to má ostatně přímo v názvu. To je další z mých favoritů. Tahle skladba jako by hudebně přímo vypadla ze „Subsurface“. A já si dokážu dost jasně představit, jak by zněla, kdyby za mikrofonem stál Mac. S Damianovou verzí ale není v nepořádku vůbec nic a výsledkem je další skladba s nehorázně silným refrénem, která se opírá o strhující silnou rytmiku. Navíc narušuje prostředek alba, kde se nachází tři skladby v pomalejším tempu, které jsou dle mého o trochu slabším místem alba. „Turned to Dust“, „Lost in Your Memory“ a „The Mystery Show“ všechny silně sází na atmosféru, krystalicky čisté melodie, náladotvorné klávesy a dynamické refrény, které příjemným způsobem narušují ten klidný hudební průběh se silným nádechem AOR. A ačkoli samotným skladbám nemám prakticky co vytknout, právě v nich na nás přímo křičí ta sázka na jistotu. To se ale naopak naštěstí naprosto netýká posledních dvou kousků, které jako jediné nepocházejí od hlavní skladatelské dvojice Groom/West. Autorství teatrální epické „Siren Sky“ patří nejnovějšímu členu kapely Petu Mortenovi a je neuvěřitelné, že se mu zde na první dobrou podařilo napsat asi největší hit alba. Možná je to právě tím, jak je odlišná od typické tvorby Threshold díky svému odvážnému přístupu a čerstvým neotřelým postupům, že právě na tomhle konformním albu působí jako zjevení. Navíc obsahuje geniálně vystavěný netypický refrén a Damianovy experimentální vokální linky jsou naprosto brilantní. Jako autor se podruhé v diskografii zapsal i bubeník Johanne James a opět přišel se silným a originálním kouskem v podobě rázně rytmické a přímočaré bonusovky „I Wish I Could“.
„For the Journey“ má vlastně všechno, co by fanoušek Threshold mohl chtít a očekávat. Ale z velké části tomu chybí odvaha. Zároveň je ale plná velice silných skladeb, je koherentní, vyzrálá, sebevědomá a vyzařuje z ní klidná síla. Kapela očividně přesně věděla, co dělá. Když tohle album vyšlo, byla jsem z něj naprosto nadšená, protože rozhodně naplnilo má vysoká očekávání. V kontextu diskografie ale na laťku těch úplně nejsilnějších nedosahuje. A jakkoli všechno očividně pořád fungovalo skvěle, bylo trochu cítit, že by to tak nemuselo být i příště. A právě svěží a inovativní „Siren Sky“ nám tu napovídá, že kapela potřebovala nějakou změnu. A ta také přišla...
|
