Finská smečka Paara začínala jako dvoučlenný projekt, aby se nakonec rozšířila na šestičlennou sestavu o třech silách na vokálech. Pozornost přitáhla už debutem, na němž hostovali členové velkých kapel (Swallow the Sun, Moonsorrow, Katatonia atd.). Na jednu stranu Finové odkazují na atmosférický norský black metal, na stranu druhou čerpají z naprosto odlišných žánrů, aby na novinkovém albu „Riitti“ o čtyřech stopách připravili unikátní posluchačský zážitek.
Nádechem vlhkého finského klimatu, rozjímavou melodikou a melancholickým čistým hlasem se rozjíždí úvodní patnáctiminutový úsek „Viimeinen virta“. Běžný posluchač black metalu je v prvních minutách na vážkách, zda si omylem nepustil jinou desku, než původně zamýšlel. Černé duše neodcházejte, nezmýlili jste se. Po příjemně sytém hlasovém vkladu Natalie Koskinen (alias Hahtezan, původně z doomových Shape of Despair) se z močálu vynoří stvůra a blackaři si oddechují. Jenomže napětí přetrvává, stvůra se totiž stáhne, aby se posluchač osamocen brodil melancholickou finskou krajinou. Hrozivá stvůra to má ovšem dobře naplánované, neboť v oné poklidné krajině vybafne zrovna ve chvíli, kdy to čekáte nejméně. Jsou tím posmutnělé čisté vokály nadobro zahnány? Ani náhodou. Jsme přeci ve Finsku a tam jsou na takové věci zvyklí, takže není žádným překvapením, že jemné vokální linky skálopevně stojí nohama na zemi, i když to kolem nich vře a bouří. Po projití zlým peklem se nakonec opět potloukáme tou melancholickou krajinou, jež je tentokrát o poznání potemnělejší.
O polovinu kratší než předchozí položka je příjemně mrazivá smršť „Hurmeen hauta“, která reaguje na možné pochybnosti o tom, zda to Finové myslí s black metalem vážně. Se „Suon sydän“ se navracíme k dlouhým kompozicím s ambientním začátkem a do srdce se zarývající melancholií. Čistý hlasový přednes sice působí jednoduše, o to silněji si však pohrává s emocemi. Nestvůra byla již probuzena a tentokrát na sebe nenechá čekat tak dlouho, jako tomu bylo v prvním úseku. Zajímavé momenty přicházejí za druhou polovinou skladby, kdy je úřadování bestie kroceno složkou čistých hlasů. Vrchol úchvatně posmutnělé melodiky – jíž je protkáno celé album – servíruje závěr „Kuiskaus pimeästä“, přičemž na největší zajímavost dojde v úplném finále, kdy finská smečka opráší něco ze starých rituálních zaklínadel.
Jestliže se v myšlenkách rádi procházíte severskou šedivou krajinou a stejně tak holdujete plavení se na vlnách chladné melodiky (jejíž vysoká míra pro běžné posluchače žánru balancuje na hranici snesitelnosti), podařilo se finské smečce z Helsinek vytvořit zajímavou desku se slušnou trvanlivostí, co se počtu poslechů týče, a to se dá (alespoň podle mě) považovat za úspěch.
|
