Zakk Wylde už dnes opět hraje s Ozzym Osbournem, takže všechno by mělo být v nejlepším pořádku. Madman navíc přehnanou aktivitou příliš neoplývá, což je vzhledem k jeho vysokému věku úplně normální, takže Zakkovi zbývá čas i na řadu jiných věcí. Před dvěma lety přišel se svou sólovkou „Book Of Shadows II“ (která navazovala na dvacet let starý první díl), kde ukázal, že nejen neurvalou hudbou živ jest a kterou nazval soundtrackem ke svému stránutí. Aby také ne, vždyť už loni bylo tomuhle „zázračnému Ozzyho dítěti“ padesát… Letošek, který bude ve znamení světového turné, kde se Ozzy chce rozloučit se svou koncertní kariérou, vyhradil i pro aktivity své letité kapely Black Label Society.
V posledních letech stáli Black Label Society tak trochu na druhé koleji. Stránky hudebních magazínů plnily spíše fotky znovushledané dvojice Zakka a Ozzyho, tlachalo se o nové Madmanově desce, okrajově se zavadilo i o „Book Of Shadows II“ a sám Wylde objížděl koncertní pódia spíše s akustickým programem. Až se začínalo spekulovat o tom, jestli kytaristův návrat pod Ozzyho křídla neměl podmínku v rozpuštění Black Label Society. Ani náhodou, jako kdyby chtěl Wylde vzkázat a na podzim minulého roku razantně oznámil, že po čtyřech let bude nová deska jeho kapely. Nejchmurnější hity, jak jí pojmenoval…
Black Label Society mají už léty dávno definovaný zvuk, který samozřejmě stojí na Wyldeově kytarě a jeho specifickému, trochu ozzyovském zpěvu. Ani v případě „Grimmest Hits“ nedochází k žádnému posunu. Otázka spíše stála tak, jaký že materiál se podařilo Zakkovi za ta čtyři léta nashromáždit. „Book Of Shadows II“ totiž bylo od světa Black Label Society přece jen docela vzdálené a tak nová porce klasického metalového vulkánu mohla působit osvěžujícím dojmem. A na novince je skutečně slyšet, že tentokrát se klasická čtyřletá pauza vyplatila a kapela před fanoušky přistupuje o něco silnější než na poslední, prodejně velmi úspěšné desce „Catacombs Of The Black Vatican“. Že by s věkem rostla chuť?
Novinka nabízí o trochu silnější kompozice, než bylo od Zakka na minulých deskách možno slýchávat. Jsou znát dokonce i drobné dozvuky ze sólovky „Book Of Shadows II“, což se projevuje větším množství klidnějších pasáží, než by člověk od Black Label Society očekával. A přestože převládají samozřejmě místa tvrdá jako žula, jsou skladby jako „The Only Words“, „The Day That Heaven Had Gone Away“ či závěrečná „Nothing Left To Say“ vítanou změnou, kde prim hraje (stejně jako na dva roky staré sólovce) akustická kytara a v případě posledně jmenované skladby i jasná nálada depresí devadesátých let a grungeový odér deštivého Seattlu. Ovšem na pomalejších věcech „Grimmest Hits“ rozhodně nestojí.
Najde se tu sice pár slabších míst, kdy si člověk říká, že už něco podobného od Wyldea slyšel třeba na ikonickém debutu „Sonic Brew“ nebo na dalších bezprecedentních jízdách „Stronger Than Death“ či „The Blessed Hellride“, a která se šikovně schovávají v závěru desky. Silných míst je ale více než dost. Patří k nim úvodní příval energie „Trampled Down Below“, ostře kontrastující s následující, pravděpodobně nejlepší kompozicí desky, náladovou „Seasons Of Falter“, která se vklínia mezi znamenitý otvírák a další rvavou kompozici „The Betrayal“. Samotnou kapitolou je pak další vrchol desky „All That Once Shined“, kde je jasně slyšet ovlivnění tvorbou Black Sabbath a kde Wylde využivá iommiovské postupy a skladbu kompozic. To mu ale nikdo, vzhledem k dlouholeté spolupráci s Ozzym, nemůže mít za zlé…
Stejně jako fakt, že „Grimmest Hits“ jede spíše v pohodlně vyjetých kolejích a nesnaží se o nějaký překotný progres. Vlastně proč taky. Od Wyldea jej ani nikdo slyšet nechce. Zde je totiž důležité, že kvalita skladeb je tentokrát na slušné úrovni a přestože tato deska nebude žádným revolučním počinem v historii tohoto velkého kytaristy, rozhodně bude dílem, které se bude v jeho tvorbě řadit k těm lepším.
|
