Pokud by se některá kapela z Nové vlny britského heavy metalu dala označit za jednoznačného držáka, pak to budou určitě Saxon. Jistě, jsou Iron Maiden a Judas Priest, kteří jsou samozřejmě těmi nejviditelnějšími, ale dlouhé přestávky mezi vydávanými deskami nebo dokonce několikaleté odmlky jsou něco, co Saxon neznají. Bodejť, když si aktuálně připisují do své diskografie už dvaadvacátou položku. K tomu je navíc nutno dodat, že ani jedna z těch předchozích jedenadvaceti nevykazovala známky průměrnosti či dokonce podprůměru. Saxon jsou prostě záruka jisté kvality a spolehlivosti.
I když v druhé polovině osmdesátých let trochu ukouzli směrem k americkému stadionovému hard rocku a ve své době jejich alba „Rock The Nations“ a „Destiny“ staří fanoušci prokleli, hned se kapela kolem rtuťovitého frontmana Biffa Byforda vrátila ke svému poctivému heavy metalu. Tomu je věrna dodnes. Oddanost stylu, do něhož se začala nořit někdy více než by bylo zdrávo, demonstruje zejména od alba „Unleash The Beast“, které otevřelo jejich novou éru, mnohem tvrdší a na jednu stranu dalo by se říct, že i urputnější, než byla ta ohraničená skvělými záseky „Wheels Of Steel“ a „Dogs Of War“. Ano, i po „Unleash The Beast“ jsou to pořád ti samí Saxon, ale už se jim nikdy v této éře nepodařilo dosáhnout absolutního vrcholu a jejich desky, zejména z minulé desetiletky (snad s výjimkou „The Inner Sanctum“) naznačovali cosi o drobné tvůrčí krizi.
Situace se ale přece jen stabilizovala s alby „Call To Arms“ a „Sacrifice“, kdy si kapela našla znovu svou parketu a i přes trochu slabší „Battering Ram“ je v současnosti zpět s dalším počinem „Thunderbolt“. Ten příznivce dozajista nezklame. Jako kdyby Saxon chtěli ukázat, že se pro rok 2018 nachází v dobré skladatelské kondici, která jim na minulé desce zrovna moc nepřála. „Thunderbolt“ je lepší deska než byla „The Battering Ram“ a je i lepší, než byla všechna alba v tomto desetiletí. A je tedy nejlepším počinem od zmíněného „The Inner Sanctum“, přestože těm největším perlám ze saxonovské diskografie pořád ještě konkurovat dost dobře nemůže.
Ale je rozhodně potěšující, že tihle staří pardi dokázali přijít s dobrým albem, které sice není nijak objevné, ale je, a to je nejdůležitější, na klasickou heavymetalovou desku dost nápadité. Saxon totiž tentokrát popustili uzdu své fantazii a nebáli se zabrousit i do míst, kde nejsou zrovna doma a kde většinou vegetují mnohem těžkotonážnější spolky. Jak jinak si vysvětlit třeba skladbu „Predator“, kde se kromě Byfordova klasického vokálu ozve i deathmetalový murmur. Naštěstí s ním Saxon zachází opatrně a proto není nutné se obávat, že by se na stará kolena zbláznili a pustili se do úplně odlišného stylu. Překvapujícím kouskem je také „They Played Rock And Roll“, sloužící jako pocta Motörhead, s nimiž Saxon absolvovali nejedno turné a se kterými je pojilo dlouholeté přátelství.
Mezi trochu překvapivé kousky lze pak zařadit ještě „Nosferatu (The Vampires Waltz)“, která se na desce nepochopitelně nachází ve dvou verzích, kdy Saxon zabrousí do hororové tématiky a do své hudby montují pseudosymfonické kusy. To je poloha, co kapele až tak úplně nesluší a proto posluchač ocení spíše kousky, které se dají řadit do klasické díly Saxon. Zde je zastupuje samozřejmě titulní „Thunderbolt“ a dále pak svižnější věci „Sniper“ a „Speed Merchents“, které jsou spolu s rozmáchlou „The Secret Of Flight“ pravděpodobnými vrcholy alba. Velice zajímavou polohu ukazují pak Saxon v epické „A Wizard`s Tale“, která rovněž zní přesvědčivě, zejména po stránce Byfordova stále pevného hlasu, tento zní prakticky stejně jako před třiceti lety.
Saxon se v letošním roce nacházejí, jak je slyšet, v dobré kondici. Až to vypadá, že společně se svými souputníky Judas Priest (to ale nelze předjímat) vrátí klasickému heavy metalu alespoň částečně jeho někdejší sílu. Už jen proto, že „Thunderbolt“ je opravdu nejsilnějším dílem této pětice za pěkně dlouhou řádku let.
|
