Mohl se očekávat návrat k Treat - model roku 1992 a jejich tehdejší bezejmenné desce. Právě pod ní se podepsal dlouholetý tahoun této kapely, kytarista Anders Wikström a tehdy ještě vcelku neznámý zpěvák Mats Levén, který k Treat přišel po natočení debutového alba střelené formace Swedish Erotica. Jejich společná deska ale i přes nesporné kvality hrubě propadla, Treat to položilo a Levén se vypravil na podivuhodnou kariéru, kdy svůj hlas propůjčoval počinům Yngwieho Malmsteena, aby se posléze dostal k bombastickým produkcím Therion a Trans Siberian Orchestra, doommetalovým projektům Krux a Abstract Algerba. Nakonec zakotvil u samotných otců tohoto stylu, slavných Candlemass, kde nazpíval před dvěma lety výborné EP „Death Thy Lover“.
To Wikströmova další kariéra byla o poznání chudší, vlastně až do roku 2006, kdy vrátil znovu do hry Treat. S nimi natočil dvě další desky, které sice nejsou špatné, ale už nikdy se nevyrovnaly takovým počinům, jako byly skvělé „The Pleasure Principle“, „Dreamhunter“ nebo koneckonců i výše zmíněná eponymní deska s Levénem z roku 1992. Tento zpěvák už při comebacku Treat v kapele nefiguroval a proto by si jeden těžko pomyslel, že je někdy s Wikströmem cesty znvou svedou do společného studia. Trvalo to sice šestadvacet let, ale přece jen další deska z jejich spolupráce je na světě. Ne pod názvem Treat, ale s touto kapelou má jejich Revertigo přece jen několik společných bodů.
Když si odmyslíme hlas a kytaru (což je logické), jsou Revertigo stylově Treat vcelku blízko. Nejsou sice na úplně stejné vlně, protože především Levén se během let vyvinul trochu jiným směrem, ale hard rock, který má v sobě prvky pop metalu a stadionový feeling, je pro Revertigo směrodatný. I když se deska rozjíždí trochu těžkopádně v úvodní „Hoodwinked“, jenž o kvalitách rozhodně nepřesvědčí, přijdou přece jen lepší chvilky, zejména ty, kdy muzikanti jdou na věc přímočaře a nehledí na různé kudrlinky. Ty, kde jsou základem slušné sloky a úderné refrény, přesně jak to u podobného stylu hudby má být.
Nejdřív se ale podívejme na nedostatky, které se koncentrují zejména v první polovině alba (zde to není tak, jak to bývá většinou, že se největší pecky umístí na začátek a postupě desce dochází dech). I přes slušné „Sailing Stones“ a „Symphny Of Fallen Angels“ (se začátkem jasně ovlivněným kultivovanější částí tvorby Marilyna Mansona) se zde nachází už zmíněná, slabá „Hoodwinked“ a pak asi nejhorší „Gate Of The Gods“, kde se ke slovu dostávají chaoticky namíchané symfonické a klávesové prvky, což tvorbě kapely rozhodně škodí. Přímočarost je ihned pryč a posluchači se dostává jakési podivné kaše, která pohřbívá veškerou dynamiku.
Lépe už je od vzdušné „False Flag“, kde zejména ve sloce vyniká specifický rukopis obou hlavních autorů. Největší sílu pak deska má ve skvělé „Joan Of Arc“, jenž jede na klasicky heavymetalové vlně s patřičně silným refrénem, a v následujících dvou závěrečných skladbách, které v sobě mají o poznání modernějšího ducha. „Break Away“ jako kdyby pošilhávala po post-grunge či alternativním metalu, ale opět klasické zkušenosti obou pánů ji nakonec zkrotí v hardrockových vodách (díky výborné melodické lince v refrénu) a závěrečná, roztančená „In Revertigo“ znovu jede po modernějším vyznění. To ale naštěstí nezabředne do současné tvrdě rockové nadprodukce, která se světem valí zejména zpoza oceánu a uchovává si ducha poctivých starých dob.
Společný debut této dvojice tak můžeme brát jako vcelku podařenou věc. Má své mouchy, to bez pardonu, ale nakonec převažuje pozitivní pocit. Se světem Treat toho společného až tolik nemá, spíše nabídne současnější zvuk a stále britlantní, mladistvý Levénův projev. Uvidíme, kam se Revertigo hnou na své dvojce (pokud k ní vůbec dojde), protože potenciál tady je...
|
