I když turné k albu „Bounce“ bylo velice úspěšné a kapela obrážela v podstatě jen vyprodané obří haly a stadiony (což se děje dodnes), prodeje trochu vázly. O platinových deskách samozřejmě hovoříme stále, ale o číslech, která vykazovala předchozí „Crush“ nebo dokonce slavná trojice „Slippery When Wet“, „New Jersey“ a „Keep The Faith“ si už Bon Jovi mohli nechat zdát. Akustického alba, přestože přinášelo výborné verze nově nahraných největších hitů (nejvíce překvapí asi komorní balada „It`s My Life“) se celosvětově prodalo jen jeden a půl milionu kusů, s čímž kapela nebyla vůbec spokojena. Sešel se krizový štáb, z jehož závěrů vyplynul fakt, že pro novou desku potřebují Bon Jovi nového producenta. V tu chvíli vstupuje na scénu John Shanks, člověk rockovou hudbou dosud prakticky nepoznamenaný. Producent a autor, který spolupracoval s popovými boybandy Westlife či Take That, což není pro rockera vůbec hodnotná vizitka.
Ale budiž… „John se skvěle zapojil do autorského procesu,“ zmínil tehdy Richie Sambora, „výborně se doplňuje se mnou a Jonem.“ Samborovi, jako poctivému rockerovi člověk mohl věřit, zvlášť když se koncem léta 2005 objevil energický klip ke skladbě „Have A Nice Day“, která představovala nejen ukázku z nové, stejnojmenné desky, ale i první vlaštovku spolupráce trojice Bon Jovi-Sambora-Shanks. Přestože Jon zmiňoval, že deska se ponese ve znamení zklamání z vývoje politické situace, kdy byl v Americe znovu zvolen prezidentem George W. Bush, což pro Jona jako zapřísáhlého demokrata byla docela rána, singl „Have A Nice Day“ hrál spíše na veselejší notu, i i když sarkastický až ironický text mohl říkat cosi o opaku.
Faktem zůstává, že čistě po hudební stránce zněli Bon Jovi na „Have A Nice Day“ (teď se už bavíme o desce jako celku) velice svěže, optimisticky a energicky. Po místy těžkopádné „Bounce“, kde leckteré zbytečně tvrdě znějící kytary byly spíše na škodu věci, to byla určitě vítaná změna. Bon Jovi se tak více soustředili na písničkářskou formu než na hardrockovou tvrdost, což bylo svým dílem i zásluhou Shankse. Právě na „Have A Nice Day“ definovala kapela svou tvář pro následující léta. Na této desce ještě ovšem ne v trochu opotřebované a unavené podobě, jak se představuje dnes. Proto je „Have A Nice Day“ důležité album ve vývoji kapely. A nejen proto, že titulní hit se stal jednou z posledních velkých skladeb, která sbírala ocenění po celém světě.
„Have A Nice Day“ je totiž vyrovnaná deska, o které se dá mluvit jako o vyloženě hitové (to z dalších počinů bylo možné zmínit už jen u „The Circle“). Když si totiž vezmete libovolnou skladbu, pokaždé se vám podaří narazit na jasný hit. Sice je nutné právě na tomto místě zmínit, že při kompletním poslechu celého alba už mohou na jeho konci posluchači jednotlivé postupy připadat podobné, ovšem jedinými dvěma skladbami, o kterých se dá mluvit jako o slabších, jsou trochu unylá balada „Bells Of Freedom“ (jediný autorský vklad Desmonda Childa) a nevýrazná „Complicated“. Jinak je album plné výborných věcí, ať už jsou to svižnější (záměrně vynechme už probranou titulní skladbu) „Last Man Standing“, „Novocaine“, „Last Cigarette“ nebo závěrečná „Story Of My Life“ nebo pomalejší položky typu „Welcome To Whatever You Are“ či „I Am“.
Je zde také jedna (pro další měsíce velmi důležitá) píseň a to „Who Says You Can`t Go Home“. Už její původní verze ukázala příklon ke country, nebo k country rocku, chcete-li, i když k tomu Bon Jovi měli blízko už od desky „New Jersey“, která jako první tyto sklony odhalila (dokonáno bylo hned s první Jonovou sólovkou „Blaze Of Glory“). Jako bonus deska obsahovala tuto znovu nahranou skladbu, ovšem s hostující Jennifer Nettles, která je představitelkou čistokrevné americké country. Skladba zaznamenala obrovský úspěch v countryových žebříčcích, čímž se pro Bon Jovi objevila úplně nová scéna, pro Jona samotného velmi přitažlivá a dosud neprozkoumaná.
„Have A Nice Day“ si vedla o poznání lépe než „Bounce“. Jak kvalitou předkládaného materiálu, tak i žebříčkovými úspěchy. Bylo znát, že Bon Jovi začali chytat další dech a když se jejich turné na konci roku 2006 ukázalo jako třetí nejvýdělečnější podnik světa za uplynulých dvanáct měsíců (jako předkapela tehdy s nimi jezdili Kanaďané Nickelback), zavládl v táboře kapely relativní klid. Fanoušci se ale brzy nestačili divit. Tiskem totiž proběhla zpráva, že další deska Bon Jovi bude čistě countryová.
|
