Před spuštěním debutového alba Švédů Mad Hatter jsem neměl ponětí o tom, že jej celé stvořila dvojice hudebníků Petter Hjerpe a Alfred Fridhagen. Nepřistupoval jsem tak k němu s nedůvěrou, která by se při dané vědomosti jistě dostavila, jelikož oba pánové zároveň účinkují v partě Morning Dwell, jejíž poslední studiovka věru dvakrát dobře nedopadla. A nemohl jsem si toho dost dobře všimnout ani po spuštění nahrávky, protože zpěvák Petter, který bídným projevem u svého domovského spolku v podstatě podkopává nohy veškeré (ne až tak špatné) instrumentaci, je na albu „Mad Hatter“ z nějakého důvodu daleko snesitelnější, umírněnější a vůbec na velmi slušné úrovni, tedy přesně takové, na které se nachází i samotná hudba.
Jakoby teprve odpoutání dvojice Hjerpe-Fridhagen od zbylých spoluhráčů zapříčinilo plnohodnotný rozkvět kompozičních pupenů, které u Morning Dwell setrvávaly spíše v uzavřené formě. Tentokrát je vše nejméně o level kvalitnější, ať už po stránce zmíněného zpěvu (jakkoli se Petter občas přece jenom nevyvaruje malého zakolísání, o nic dramatického však už nejde), nebo i zvuku, který duní s náležitou technickou čistotou. Úvodní song „Mad Hatter Shine“ sice načínají neurčité zvuky, brzy však vzplanou powermetalové ohně a uhrančivá vokální dikce, která dá velmi rychle na srozuměnou, že by posluchač měl všeho nechat a svoji pozornost cele věnovat hudebnímu dění. Při libozvučném refrénu je vše ještě jasnější, tady se začínají odehrávat melodické hody vysokého stupně kvality a zábavy.
První skladbu sice nakonec malinko přibrzdí zdlouhavý dojezd (píseň má přes osm minut), vše ale brzy vynahradí uchu lahodící nájezd navazující položky „The Gunslinger“, stejně jako vokální linky se vzrůstající gradací od slok až po samotný refrén a vůbec celkový švih skladby jako takové. Dobrou úroveň udrží jak šlapavé tempo songu „Dancing Light“ (s pozvedajícími popěvky), tak „Fly Away“, jakkoli v něm už působí trochu rozporuplně příklon k temnějšímu vyznění písně. Dvojici švédských autorů jednoznačně více sedí silně pozitivní kompoziční tahy, což potvrdí zbytek nahrávky, který se již téměř bez výjimky nese v daném duchu, k tomu přičtěme aktivní rytmické pohyby s častými speedovými přesahy, hbité klávesy, které se však necpou dopředu a spíše chytrým způsobem kypří základní powermetalovou zeminu, nebo nápaditá a mnohdy příjemně rozpustilá sóla.
Snad s výjimkou průměrnějšího refrénu položky „Bring Me The Moon“ si velmi slušně vedou všechny zbývající kompozice, z nichž je přece jenom nutné o kousek vypíchnout pecku „Face The Truth“ s kouzelně vtahujícím chorusem, stejně jako dynamicky šmrncovní „Mad Hatter Become“, a nakonec i bonusový song „Death Angel Signs“, který jede na přímý speedový tah s vrcholem – kde jinde než – v refrénu. Už to tak někdy bývá, že nemalá překvapení přicházejí z míst, ze kterých je nikdo nečeká. V případě eponymního debutu švédského projektu Mad Hatter takový okamžik nastal, čímž získaly melodicky zaměřené duše další pádný důvod k radosti.
|
