Ještě před nedávnem se zdálo, že je situace u Judas Priest skoro idylická. Z rozhovorů, které jednotliví členové poskytovali, nejvíce z nich Rob Halford a basista Ian Hill, by mohl mít fanoušek dojem, že kapela je při chuti jako v osmdesátých letech. „Richie (kytarista Richie Faulkner, který se stal členem kapely v roce 2011, pozn. aut.) vlil Judas Priest čerstvou krev do žil,“ tvrdil Halford v roce 2016, „jde nám s ním skládání nového materiálu hodně lehce, naprosto přirozeně.“ Navíc Faulkner, na kterého se ještě při minulém albu „Redeemer Of Souls“ dívalo jako na „toho nového“, si už získal jasnou pozici náhrady za K.K. Downinga a fanoušci ho berou za vlastního. Situace tak hodně připomínala konec osmdesátých. Judas Priest nejprve zkusili experimentovat s epickým dvojalbem „Nostradamus“, které ale fanoušci spíše odmítli, aby pak (stejně jako v roce 1988 s „Ram It Down“) s „Redeemer Of Souls“ před čtyřmi lety zklidnili situaci, přestože se určitě nedfalo mluvit o jejich nejlepší hodince. Ovšem jako kdysi Scott Travis (tenkrát mladík) nakopl Judas Priest k životnímu výkonu, měl Richie Faulkner nyní stejnou úlohu. Čekal se tedy další „Painkiller“, další zlom…? Dá se vůbec dvakrát vstoupit do tak dravé a rozbouřené řeky?
Když se ohlédneme právě k milníku Judas Priest, onomu slavnému „Painkillerovi“, se kterým je novinka „Firepower“ tak trochu spojována, zjistíme, že Judas Priest od té doby vlastně neudělali desku, která by dosahovala jejich slavné minulosti. Ne, nechtějme už po nich, aby předčili „Screaming For Vengeance“ nebo „Defenders Of The Faith“, ale některé okamžiky jejich post-painkillerovské éry nebyly zrovna na vyskakování. Právě po „Painkiller“ opustil kapelu Rob Halford, její hlas i symbol a tenkrát to vypadalo poprvé na konec. Fanoušci jeho nástupce Tima „Rippera“ Owense přijali se smíšenými pocity, protože skromný Američan měl do sebejistoty Metalového Boha přece jen hodně daleko. Halford se vrátil po dvou deskách, z nich lepší je určitě ta první, přetvrdá, moderní „Jugulator“ koketující s groove metalem i industriálem a tenkrát, v roce 2005, se čekaly velké věci.
Ty nepřišly. Comebackové album „Angel Of Retribution“ nepřekvapilo a ani moc nepotěšilo, protože představilo kapelu v jakémsi unaveném rozpoložení. Bylo z něj cítit, že se zuby nehty drží osvědčených postupů (což bylo u Judas Priest do té doby nevídané, protože tahle kapela šla pořád s dobou) a jeho největším úkolem je nezklamat. A to je na desku, která znovu svedla Roba Halforda s jeho někdejšími spoluhráči přece jen trochu málo. Kromě skalních fanoušků se jí dostalo spíše chladného přijetí. Navíc britskou veřejností brzy zacloumal skandál bývalého bubeníka Davea Hollanda (členem kapely byl v letech 1979 až 1988), který byl obžalován a následně pravomocně odsouzen za sexuální obtěžování nezletilého chlapce. „Judas Beast!“, hřímaly palcové titulky největších ostrovních deníků. Kapela se od svého bubeníka tvrdě distancovala, ale přece kousek ostudy na názvu Judas Priest ulpěl a proto se následující „Nostradamus“ nerodil ve zrovna dobré atmosféře. Dvojalbum, které vyšlo v roce 2008, překvapilo množstvím epických ploch a skladeb s předlouhou stopáží, stejně jako řadou meziher, rovněž řadě fanoušků do noty nekáplo a hlasy o tom, že jsou Judas Priest odepsaná kapela, se začaly množit.
Downing raus, Faulkner rein
Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe. V roce 2010 kapela oznámila, že chce vyjet na své poslední světové turné, které nazvala příznačně „Epitaph Tour“. Vlastně proč ne, šest křížků na krku členů souboru by byl dost pádným důvodem pro ukončení kariéry. Jenže než se celý kolos Judas Priest stačil dát do pohybu a vyrazit na cesty, oznámil kytarista K.K. Downing rozhodnutí kapelu opustit. Důvod? Oficiálně ten, že už nechce dál cestoval a odchází do důchodu. Neoficiálně se ale špitalo o tom, že Downing není schopný se svými spoluhráči najít společnou řeč, že cestuje odděleně. Největší spory měly být mezi ním a Halfordem, kterého Downing kritizoval za jeho (údajně) klesající pěveckou formu. Přestože tak kytarista zanechal své spoluhráče doslova ve štychu, kapela přišla s náhradou. Mladíkem Richiem Faulknerem, který měl jen velmi málo zkušeností podobného ražení, když hrával v kapele dcery Stevea Harrise z Iron Maiden. Ovšem Faulkner překvapil! Downingovy party převzal s úctou k originálu, připojil do nich i trochu své osobnosti a stal se tak právoplatným spoluhráčem Glenna Tiptona. „Je neuvěřitelné, jak Richie k celé věci přistoupil,“ řekl v roce 2011 Tipton, „Ken mi na pódiu vlastně chybí jen lidsky.“
Najednou se žádný konec nekonal. „Richie nám dal motivaci pokračovat dál,“ tvrdil po „Epitaph Tour“ Rob Halford, „určitě ještě natočíme nějakou desku, protože „Nostradamus“ prostě nemůže být posledním albem v diskografii Judas Priest. Další deska bude rozhodně mnohem více klasická. Kdybych jí měl k něčemu přirovnat tak možná k „British Steel“ a „Defenders Of The Faith“. Silná slova, silná přirovnání, vždyť Halford vytáhl z diskografie kapely skutečné perly. Těm se „Redeemer Of Souls“ nakonec nepřiblížilo. Přestože v dobových recenzích bylo označované jako „nejlepší album od Painkiller“ (čímž v té době možná bylo), i přes deklarované vlévání čerstvé krve zněli Judas Priest opět trochu unaveně a Halford, až na pár výjimek (třeba skvělá „Halls Of Valhalla“), skutečně nepodával takový výkon, jak se od něho očekávalo. Kapela ale hýřila spokojeností. Následné turné jí jen přesvědčilo v tom, že fanoušci mají po jejich hudbě opět hlad.
Trochu hořká příchuť sladkého vítězství
O dalším albu, v pořadí už osmnáctém, se začalo mluvit v roce 2016. To už vznikal materiál, který členové kapely v rozhovorech popisovali jako nebývale silný a energický. „Do procesu se už plně zapojil i Richie a jeho díl práce bude z desky znát,“ připomínal Halford. Fanoušci si mnuli ruce s představou že tandem Tipton – Faulkner bude zářit stejně jako ten předchozí, legendární, s Downingem. Navíc, když ukázky vypouštěné od konce minulého roku zněly opravdu skvěle. Jenže pak přišel 12. únor letošního roku a s ním Tiptonův coming-out. Sedmdesátiletý kytarista (nejstarší člen souboru) vydal prohlášení, že se bohužel nebude moci zúčastnit následného turné (ani žádného jiného). Důvod? Postupující Parkinsonova choroba. Zároveň přiznal, že se s touto nemocí potýká už deset let, ale poslední dobou se už dostal do stádia, kdy není schopen delší dobu hrát v kuse na kytaru.
Byla to zpráva jako blesk z čistého nebe. Takřka záhy bylo oznámeno, že místo Tiptona vyrazí na cesty Andy Sneap, kytarista kapely Hell a především spoluproducent „Firepower“. V tu chvíli se ale po letech latence ozývá K.K. Downing. „Jsem šokován, že jsem nebyl kontaktován, abych se vrátil na své původní místo kytaristy v Judas Priest,“ napsal Downing, „návrat do kapely mi od mého odchodu sice nikdy nepřišel na mysl, ačkoli jsem stále oficiálně a právně členem Judas Priest. Nicméně nyní vidím zcela jasně, že jsem udělal správnou věc, když jsem kapelu opustil. Zdá se, že čas strávený v kapele je neoceněný více než jedním členem. Upřímně doufám, že jsem kvůli fanouškům nebyl požádán o návrat z finančních důvodů.“ To byla silná slova, které Downing ještě umocnil tím, že je přesvědčen, že Glenn Tipton na „Firepower“ vůbec nehraje. „Blbost!“, kontroval Halford, „všechno, co slyšíte je dílem Glenna Tiptona. Každou skladbu bral jako výzvu. Den za dnem všechno zvládl,“ řekl zpěvák a jeho slova podpořil i basista Ian Hill: „Nevím, kde tohle všechno Ken vzal,“ odvětil lakonicky basista. Ovšem sám Tipton mlčí…
Takže vlastně jediné, na co se člověk může bezpečně spolehnout, je čas. Ten, který měří všem stejně. Kolik ho vlastně Judas Priest ještě zbývá? „Firepower“ totiž skutečně mlůže být jejich poslední deskou. Ale kdyby, loučí se jejím prostřednictvím s tím nejlepším, co může dnes nabídnout. A ruku na srdce… V těchhle letech je opravdu mistrovský kousek nahrát tak silnou desku, jakou „Firepower“ je. Navíc legenda kapely a její odkaz je nerozbořitelný. O Metallice, Iron Maiden a hrstce dalších se v různých časových úsecích mluvilo jako o králích metalu. Ovšem, kdo je víc, král nebo Bůh?
|
