Když se řekne jméno zpěváka Mylese Kennedyho (vlastním jménem Myles Richard Bass), většině se vybaví tento dlouhovlasý, sympatický vokalista jako člen kapely Alter Bridge nebo jako zdatný sekundant sólové kariéry ikonického Slashe z Guns N`Roses. Jenže právě tyto dvě štace může v těchto dnech Kennedy považovat za docela vrtošivé. I když Alter Bridge se svou dva roky starou deskou „The Last Hero“ zase slavili úspěchy a své příznivce plně uspokojili, v současné době se hlavní tvůrčí mozek této kapely, kytarista Mark Tremonti, věnuje spíše své vlastní kariéře, kde utíká do hájemství heavy a thrash metalu. Ještě nahnutější je situace ve společnosti Slashe. Přestože opět probleskly zprávy o tom, že by měl tento kytarista točit novou desku právě s Kennedym, jeho obnovené aktivity s Guns N`Roses (kdy už turné „Not In This Lifetime“ trvá dva roky a nezdá se, že by chtěli muzikanti tuto dojnou krávu opustit), spíše hovoří o tom, že novou hudbu dá dohromady s Duffem a Axlem. Ale to se ještě nechme překvapit…
Kennedy je však od přírody činorodý muž a zahálka není to, čemu by se chtěl věnovat. Na Slashe spoléhat vůbec nemůže, s Alter Bridge situace také není úplně růžová, tak tedy proč se nevrhnout na sólovou dráhu. Na tu si s sebou vzal producenta své domovské kapely, slovutného Michaela „Elvise“ Baskettea, který se v případě Kennedyho debutu, nazvaného „Year Of The Tiger“, stal jeho pravou rukou a takřka nepostradatelným spolupracovníkem. Ovšem jinak je celá tato deska spíše Kennedyho niterní záležitostí a vlastně poprvé odhaluje až na dřeň jeho skladatelský um. Pravda, stále ještě trochu neotesaný a nevytříbený, ale přesto už dost silný a s vypovídající hodnotou.
Na své si v případě této desky přijdou zejména milovníci jeho hlasu, protože ten hraje na celém albu prim. Zpěvák se ale nepouští do svých místy až zbytečně hysterických výšek, ale drží se spíše ve středních tempech. On také jeho agresivní hardrockový projev (leckdo jej srovnává s Robertem Plantem) by k celkovému duchu této desky šel velmi těžce. „Year Of The Tiger“ totiž není hardrockové album. Ona to až tak není ani úplně rocková záležitost. Kennedy to deklaroval už na začátku letošního roku, kdy bylo jasné, jaké bude mít tato záležitost kontury. „Půjde k tradicím americké hudby. Bude tam blues, country, folk a samozřejmě i trochu toho hard rocku,“ sliboval tenkrát zpěvák. Jak řekl, tak se také stalo…
Kromě jeho hlasu dominuje celé nahrávce akustická kytara, kterou si nahrál sám hlavní protagonista. Rockový písničkář tedy…? Ano, to je nejpřesnější pojmenování současné Kennedyho pozice. Nemá daleko k Bruci Springsteenovi ale ani ke starým bluesmanům. A když vytáhne odlišné motivy, jako v případě úvodní titulky, ze které na vás dýchne atmosféra Dálného východu, působí to nenuceně a přirozeně (až na ty podivně zpracované stoptajmy v poslední třetině skladby). Jinak ale celé album nese punc amerických dálav, kde zní ta nejklasičtější rocková hudba, která jde až ke kořenům stylu, někam na začátek druhé poloviny minulého století. Místy zní Kennedy rock n`rollověji, jako v „Devil On The Wall“, jinde (a to je častější případ) jde až k podstatě věci. Velmi vydařené opusy „Mother“, „Nothing But A Name“ nebo „Songbird“ se jeví jako zaprášené záležitosti, které ale odhalují zpěvákovu písničkářskou duši a více než kdy jindy za jeho kariéru nabízí pohled do jeho nitra. Pravou podstatu vlastního já…
Díky tomu zní „Year Of The Tiger“ věrohodně a určitě i zajímavě. Nejprve je sice nutné přenést se přes stylovou změnu jeho výrazu, kdy se skutečně žádných hřmotných kytar nedočkáte. Ovšem pak se vám deska odmění pestrou paletou nálad a dobrými skladbami. Kennedy tak může být spokojen, i když k dokonalosti mu ještě chybí mnohé, jako debut a krok neprobádaným směrem, není „Year Of The Tiger“ vůbec k zahození.
|
