Stone Temple Pilots jsou typickým případem grungeových hvězd, přestože nikdy nepatřili do velké čtyřky Nirvana – Alice In Chains – Soundgarden – Pearl Jam. Vždycky stáli tak trochu za těmito čtyřmi hegemony, ačkoli v první polovině devadesátých let se jim svou megapopularitou (prodejností zastínili jak Soundgarden, tak Alice In Chains) desek „Core“ a „Purple“ vyrovnali. Ovšem osud k nim nebyl o nic milosrdnější než k ostatním kapelám tohoto ranku, takže v druhé polovině devadesátek přišel nejprve značný úpadek popularity (a vlastně i nabízeného materiálu), následoval rozpad a pak se do jejich řad vloudila smrt. Nejprve zemřel dlouholetý problémový frontman, alkoholem a drogami zhuntovaný Scott Weiland. Kapela jej ještě před smrtí nahradil hvězdným zpěvákem neméně hvězdných Linkin Park Chesterem Benningtonem. Ten sice ve Stone Temple Pilots strávil jen dvě sezóny, ale loni pohlédl smrti do očí i on, když se oběsil ve své luxusní rezidenci v Palos Verdes.
Vypadalo to, že je se Stone Temple Pilots ámen. Svého času se i oni sami ozačovali za mrtvou kapelu a basista Robert DeLeo se nechal zlákat (jako náhrada za Duffa McKagana) do hvězdné společnosti Alice Coopera, Joea Perryho a Johnnyho Deppa v Hollywood Vampires. Proto loňská zpráva, že se Stone Temple Pilots dávají znovu dohromady a do svého středu si vybrali bývalého vokalistu nu-metallových Dry Cell a finalistu soutěže X Factor Jeffa Gutta působila tak trochu jak z jiného světa. Nejprve se mluvilo jen o koncertech, ale začátkem roku už kapela přišla s prohlášením, že má hotovou novou desku. Ta vychází velmi brzy a dalo by se říct i nečekaně.
Otázka nejprve stála, jestli budou mít Stone Temple Pilots co říct i v roce 2018. Pravděpodobně žádný jiný styl se nevyčerpal tak rychle jako klasický grunge, který si svých patnáct minut slávy odbyl před pětadvaceti lety. Byla to tenkrát veliká, ale přece jen docela krátká a hlavně vyčerpávající jízda plná drog. Čas už oponou dávno trhl a dnešní fanoušci nejsou moc zvědaví na vyfetované trosky. Proč by tedy měla jedna z těch největších hvězd toho všeho ještě někomu něco říct? Možná proto, že ji tvoří dobří muzikanti, kteří klišé té doby už dávno hodili za hlavu, čímž sice přišli o část svého kouzla, ale pomohlo jim to přenést se přes práh nových časů.
Už podruhé ve své kariéře nechali Stone Temple Pilots svou desku bez názvu. Opět to dává smysl. Když vydali v roce 2010 tehdejší bezejmenné album, mělo to symbolizovat nový začátek, nově nalezené pouto se Scottem Weilandem, pokus o vstup do stejné řeky, ve které stáli v devadesátých letech. To se moc nepovedlo a zmíněné album zůstalo daleko za očekáváním. Následující roky (včetně epizody s Benningtonem) nebyly pro kapelu zrovna dvakrát slavné a proo se angažování Jeffa Gutta jeví tak trochu jako dar z nebes. Proto tu opět máme nový začátek. Ten už není tak spjatý z minulostí jako ten z roku 2010, což si lze vysvětlit tím, že kapela prošla vnitří katarzí. Očistnou kúrou. Což jí ve výsledku mohlo jen a jen prospět.
Asi i proto zní letošní deska na rozdíl od té osm let staré svěžeji a pestřeji. Že kapelu neopustily hitové albice (přestože další „Plush“ už nikdy nenahraje) demonstrovala už „Meadow“, která se objevila v listopadu a jenž v sobě vstřebává všechny klasické znaky kapely. Stone Temple Pilots v ní hrají tak, aby neztratili vlastní tvář, ale zároveň, aby zněli soudobě a možná ze sebe setřásli trochu té grungeové kletby. Gutt se zde projevil jako zpěvák, který vykročil ve Weilandových stopách, což mu sice ubíralo na osobitosti, ale pro fanoušky kapely se stal rázem mnohem přijatelnějším. Při poslechu celé desky je to ale poněkud jinak a Gutt se představuje jako svébytný pěvec v obou polohách, jaké deska nabízí. Obě jsou sice klasické pilotovské, ale přece jen mají rozdílnou náladu.
Začátek alba je tvrdší, grungeovější. Sice úvodní „Middle Of Nowhere“ může působit trochu optimistickou náladou, ať už se jedná o úvodní kytarový riff nebo energickou sloku, ale i ona, stejně jako „Guilty“, „Six Eight“ nebo zmíněný singl „Meadow“ spadá do klasické seattleské (i když Stone Temple Pilots jsou kalifornská kapela) škatulky. Kytary jsou pořádně rvavé a skladby mají v sobě více života než věci z první bezejmenné desky nebo z EP „high Rise“ s Benningtonem. Sice se nedá mluvit o tak silném materiálu, který byl obsažen na „Core“ a „Purple“, čili dvou jasných trhácích kapely, ale vzpomínky na tuto dobu se Stone Temple Pilots daří evokovat v tom příznivějším slova smyslu.
Křehčí, akustičtější stránku své hudby předkládá kapela spíše v druhé polovině alba a právě v těchto věcech, které patří sami o sobě k dost silným, se projevuje Gutt jako osobitý frontman. Vzpomínky na Weilanda nebo Benningtona ustupují do pozadí a novic nasazuje polohu, která byla u obou jeho předhcůdců neslyšená. V tom okamžiku, ve skladbách „Through She`d Be Mine“ a zejména ve výborné „The Art Of Letting Go“ skupinu táhne až někam k mainstreamu, tedy směrem, kterým Weiland vykračoval jen velice nerad.
Tahle deska je pro Stone Temple Pilots zásadní. Nevrátí je do hvězdných let úsvitu jejich kariéry, ale kapela s ní razantně ukázala, že má právo na další existenci. Fanoušci, kteří sledují celou jejich dráhu, budou určitě spokojeni, protože jestliže jejich oblíbenci nenatočili své nejlepší album (což se nestalo), tak rozhodně nanahráli svůj nejhorší počin.
|
