Možná je to těžko uvěřitelné, ale druhá etapa života Stryper trvá už déle, než jejich klasická, ohraničená alby „The Yellow And Black Attack“ a „Against The Law“. Dokonce v této postcomebackové fázi už má kapela stejný počet vydaných (řadových) alb, jako v osmdesátých letech, kdy se Stryper těšili své největší slávě. Když k tomu navíc připočeteme fakt, že kromě reunionové „Reborn“ nebyla ani jedna z desek vyloženě slabá a při poslechu posledních dvou „No More Hell To Pay“ a „Fallen“ musel být nadšen snad každý příznivec kapely, nezbývá možná nic jiného, než před partou kolem zpěváka Michaela Sweeta smeknout. Ta má aktuálně sice za sebou trochu bouřlivější období, když musela už poněkolikáté řešit spory s dnes už bývalým basistou Timem Gainesem, což vyústilo v jeho vyhazov a angažmá někdejšího člena Firehouse Perryho Richardsona, ovšem nic z toho se na formě kapely nijak výrazně nepodepsalo.
„Bude to naše nejtvrdší deska,“ zmínil na adresu novinky „God Damn Evil“ frontman Michael Sweet. Před vydáním minulých dvou desek pronesl slova totožná. Tentokrát ještě přidal tvrzení o svém vokálním projevu, který má jít skutečně až na dřeň a že žádná sladkobolná místa z minula už od něho fanoušci čekat nemohou. Proč ne, balady od Stryper vždycky přetékaly skoro až nechutným patosem a proto se bez nich posluchač v nové éře hravě obejde. Pravdou je, že Stryper na každé nové desce přidávají trochu tvrdšího zvuku a sám Sweet se snaží o stále metalovější projev. V tomto směru pokračuje i novinka, přičemž při minulé „Fallen“ se mohlo zdát, že kapela dosáhla v rámci tvrdosti soundu svých možností.
„God Damn Evil“ odkrývá ještě další dimenze v tomto posunu, ovšem ne vždy se dá říct, že jsou ku prospěchu věci. Nejvíce patrné je to v úvodní „Take It To The Cross“, kde sice zaujmou kulometné bicí Roberta Sweeta a kostelní chorály, ale přehnaný refrén, kde Sweet nepřirozeně štěká za hranicemi vlastních možností, působí až trapně. Naštěstí je to jedno z mála míst na desce, kdy ji máte chuť vypnout a zapomenout, že vůbec vyšla. I když v porovnání s takovým otvírákem, jako byla „Yahweh“ na minulém albu, musí zákonitě novinka propadat od samého začátku. Skutečně máme vůči minulé „Fallen“ tentokrát co do činění se slabším materiálem, i když valná většina skladeb se dá označit jako dobrých, místy až velmi dobrých.
Obzvlášť věci jako „Sorry“, titulní „God Damn Evil“, „The Valley“, „Beautiful“ nebo výborná balada „Can`t Live Without Your Love“ (spíše ve stylu „Lady“ než například „First Love“ nebo „Honestly“), kde se ke slovu dostává klasická stryperovská melodika, která vykoukne z mohutné hradby vrstvených kytar, se dají označit jako vrcholná díla této desky a s klidem mohou být pilíři novodobého (nebo spíše postcomebackového) repertoáru kapely. V těchto věcech se Sweetovi a spol. podařilo najít rovnováhu mezi klasickým a modernějším výrazem kapely a proto jim onen slušivý kabátek padne.
Není tomu tak po celou dobu desky, protože Stryper nechtějí přešlapovat na místě (za což je lze určitě chválit), ale zbytečné experimenty, zejména se zvukem a pokukování po moderních postupech (místy by se s velkou nadsázkou dalo mluvit i o trošičce moderního metalcoru), je zavádí tam, kde působí sice tvrdě, ale trochu bezzubě. Pro kapely typu Stryper, které jsou přece jen spjaty s nejklasičtějším hard rockem a heavy metalem, je to směr, kterým může sice vést jejich budoucnost, ovšem musí se s ním zacházet velice opatrně a uvážlivě.
„God Damn Evil“ proto nedosahuje kvalit minulé desky, ani „No More Hell To Pay“, ale o špatném albu se určitě mluvit nedá. Z postcomebackové éry jej můžeme řadit za tyto dvě desky, ale zase o kousek výš než „Murder By Pride“ a stále daleko před „Reborn“. Výrazný pokles se tentokrát nekoná, možná jen takové menší vydechnutí...
|
