Ještě před nedávnem se to zdálo být něco neskutečného. Rainbow, tahle dnes už skoro bájná kapela z rockového dávnověku, ožila a a co více, koncertuje a oznámila, že se chystá i do Prahy. Čert proto vem rejpaly, kteří tvrdí, že tohle nejsou praví Rainbow… Ale jací jsou ti praví? Ti, co nahráli debut „Ritchie Blackmore`s Rainbow“? Nebo ta, skoro úplně jiná sestava, která se podílela na následující, legendární „Rising“? Nebo ta, v jejíž čele stál třeba Joe Lynn Turner? Nebo muzikanti, kteří natočili poslední, neméně skvělé album „Stranger In Us All“ v polovině devadesátých let? Jednoduše řečeno… Je u toho Ritchie Blackmore, jsou to tedy Rainbow. A proto nikdo nemůže pochybovat o tom, že 20. dubna do hlavního města České republiky přijeli skuteční Rainbow. Už jen ty plakáty s klasickým motivem duhy v sevřené pěsti mluvily za vše.
V současné sestavě hraje kapela už tři roky, což je pravděpodobně nejdelší časové období, které jaká sestava Rainbow kdy přežila. Možná je to také tím, že šéf Blackmore už dnes nemá žádné přehnané ambice a svou kapelu nežene do výkonu tak jako kdysi a že se spokojí vždy s nějakým kratším turné, které má především nádech nostalgie. Vždyť už je mu přece jen třiasedmdesát let. Svou nesmazatelnou stopu v rockové hudbě zanechal už dávno, o jeho díle se dnes už učí děti na základních školách a de facto je i malý zázrak, že po letech, kdy tento ikonický kytarista na rockovou hudbu takřka zanevřel ve svém rozporuplném renesančním spolku Blackmore`s Night, stojí opět na jevišti se svým bílým Fender Stratocasterem a znovu předvádí skladby, které jednou pro vždy udělaly jeho jméno nesmrtelným.
To byl pravděpodobně nejpádnější důvod vypravit se na koncert, který se možná poněkud překvapivě konal v megalomanských prostorách O2 Arény (musíme si uvědomit, že se jedná o akci vyloženě pro pamětníky a fajnšmekry). Nakonec přišlo kolem deseti tisíc lidí. Sjeli se i cizinci, přestože Rainbow hráli dva dny předtím v Německu. Inu, ta myšlenka, že to může být vážně naposled, kdy tuhle legendu (myšleno samozřejmě Blackmorea samotného) lze vidět naživo, tu prostě je a příležitost se má využít. I přesto, že současná sestava nebude určitě ta nejsilnější, jakou kdy kolem sebe tenhle stále černovlasý kytarista měl.
Koncert uvedla německá čtveřice šedovlasých rockerů The Lords, jejíž kořeny sahají až do roku 1959. Nepřevedla ale nic světoborného. Posluchače muselo nutně napadnout, že poslouchá buď horší Status Quo nebo lepší Katapult. Němci spíše připomněli atmosféry venkovských tancovaek, kde se k dobru vždycky přihodí nějaká ta orvaná halekačka a kde jde spíše o hudební kulisu k chlastání piva a balení holek. Jejich vystoupení sice nebylo nakonec hodnoceno jako úplný průser, ovšem nadchnout tahle kapela nedokázala. I když pro to dělala mnohé, topornost a německá urputnost z nich byla cítit na sto honů.
Čekání na Rainbow se trochu protáhlo, ovšem Mistr Ritchie Blackmore přichází na jeviště právě ve chvíli, kdy už dav začíná být nervózní a pískotem vyvolává svého idola ze zákulisí. Začíná se přesně tak, jak se dalo čekat, se „Spotlight Kid“. To už je na scéně i zbytek kapely v čele s chilským zpěvákem Ronniem Romerem, jak se záhy i naživo ukáže, největší devizou současných Rainbow. Jenže ve „Spotlight Kid“ jeho hlas zaniká za hlukovou hradbou a zvukaři mají rázem plné ruce práce. Stoprocentního ozvučení se jim sice nepodaří docílit do samotného konce, ale přece jen ve druhé „I Surrender“ jde kvalita zvuku už pomalu nahoru.
V tu chvíli ale Rainbow pro mnohé (zdálo se, že i pro některé členy kapely) velmi překvapivě zařazují letitou baladu „Temple Of The King“, kde si kapela na začátku vůbec neporozumí a řetěz najednou padá. Romero, který se zjevně připravoval na „Mistreated“, jenž na stejném místě koncertu zněla při minulých štacích se nejprve nechápavě otáčí na Blackmorea, který je ale už plně zabrán do hry. Romero tak nechává větší část zpěvu skladby na publiku, které ale reaguje poměrně vlažně. Čili anglické zpívánky po česku nezabraly, čímž je rozladěn nejen dav, ale i kapela sama. Naštěstí je tu superznámá „Since You Been Gone“, která situaci zachraňuje a Rainbow v ní zní jako dobře promazaný stroj. První vrchol pak přijde s „Man On The Silver Mountain“, která má i po tolika letech obrovskou sílu a když do ní Blackmore sympaticky vsune fragment párplovské „Woman From Tokyo“, má publikum zpět na své straně.
Celkově se hrálo docela dost z repertoáru Deep Purple, poprvé k němu kapela sáhla po skvěle předvedené „Street Of Dreams“ (nejmladší skladba koncertu, i když se její vznik datuje letopočtem 1983), prostřednictvím prehistorické „Black Night“, která byla pro Romera prubířským kamenem. Že zvládne bez chybičky přezpívat věci po svých předchůdcích, ať už to byl Joe Lynn Turner, Graham Bonnet nebo samotný Ronnie James Dio (od něhož si vypůjčil i některé pódiové pózy), to se vědělo, ale že si poradí slušně i s výrazově odlišnějším Gillanem, bylo velmi pozitivní překvapení. Bravurně nakonec zvládl i party dalšího slavného předchůdce, Davida Coverdalea, v bluesové orgasmické bouři „Mistreated“, kde se mladý Chilan opět snažil navázat kontakt s publikem, což ale v tu chvíli ještě nebylo to pravé ořechové.
Vlastně úplně poprvé se pořádně lidé chytli při „Diffcult To Cure“, což je slavná Blackmoreova adaptace Beethovenovy „Ódy na radost“, do které vsunul klávesista Jens Johansson několikaminutové preludium. Nebylo tak novátorské a skvělé, jako by mohl předvést někdejší klávesista Rainbow a dnešní člen Deep Purple Don Airey (o srovnávání s dnes již nežijícím Jonem Lordem vůbec nemůže být řeč), ale svůj účel nakonec splnilo. Ovšem to už přichází „Child In Time“ a další zvukařský kiks a znovu poněkud rozpačitý výkon kapely. Začátek slavné freneticky ječené části nechává Romero opět na publiku, ale v tu chvíli to zní spíše jako meluzína v komíně. Brzy se přidává sám. Že tuhle skladbu dlouhá léta nezvládá ani její původní interpret, tedy Ian Gillan, je známá věc (taky vzhledem ke svému věku na to má nárok), Romero se s ní popasoval jakžtakž se ctí, ovšem ony nelidsky vysoké tóny nakonec nevytáhl ani on a nahradil je surovějším výrazem, což skladbě ubralo na působivosti. Když k tomu připočteme i fakt, že Blackmore ústřední sólo „odsalámoval“ a místy hrál úplně něco jiného, než co je v původní předloze, můžeme „Child In Time“ zařadit k nejhorším položkám koncertu.
Zato „Perfect Strangers“ zněla úchvatně. Stěžejní motiv tloukl kladivy s robotickou přesností a když na ní Rainbow navázali výtečnou adaptací jejich pravděpodobně nejkultovnější skladby „Stargazer“, bylo už nad slunce jasnější, že pozitiva převažují. „Long Live Rock N`Roll“ už s Romerem zpívala nadšeně celá O2 Aréna, stejně jako povinnou závěrečnou „Smoke On The Water“. Při ní si kapela trochu vystřelila z publika, kdy onu věc spustila bez jejího legendárního riffu na svém začátku, aby jí pak ukončila velice nečekaně, kdy uprostřed refrénu Romero dozpíval verš a Blackmore okamžitě sundavá kytaru, uklání se a mizí v zákulisí. Tentokrát je všechno ale v rámci show, neopakuje se situace z pražského vystoupení Deep Purple z roku 1993, kdy kytarista mizel v zákulisí proto, že prostě s ostatními spoluhráči nechtěl sdílet už ani centimetr jeviště. Proto taky tentokrát dochází na přídavek další exkurzí do repertoáru Deep Purple v podobě titulní věci z alba „Burn“. Romero si poradil s party obou zpěváků, tedy Davida Coverdalea a Glenna Hughese bravurně, horší už to bylo s Blackmorem, který opět nezvládl svůj sólový part a nahradil jej jiným, mnohem méně působivým motivem.
To byly ale jen drobné mouchy na jinak povedeném koncertě, jehož jeden z hlavních přínosů spočíval v tom, že pro tuzemské publikum uvedl Ronnieho Romera mezi světovou pěveckou extratřídu. Sám Blackmore se předvedl ve slušném světle, jeho fanoušek už jej ovšem zažil v mnohem lepším rozpoložení. Ovšem věku neporučíš… Výtku si zaslouží zvukař, který v tom místy hodně plaval a možná i samotný playlist („Koupil jsem si lístek na Rainbow, když budu chtít Párply, koupím si na Párply,“ nejmenovaný návštěvník koncertu), kdy vypadl nejen aktuální singl „Waiting For A Sign“, ale ignorovala se i alba „Straight Between The Eyes“ a „Stranger In Us All“, což byla velká škoda. Ale i tak těch, kdo odcházeli nespokojeni, musela být nepoměrně menší část.
Playlist: Spotlight Kid, I Surrender, Temple Of The King, Since You Been Gone, Man On The Silver Mountain, Street Of Dreams, Black Night, Mistreated, Difficult To Cure, Child In Time, Perfect Strangers, Stargazer, Long Live Rock N`Roll, Smoke On The Water, Burn.
|
