18.09.2018
VLÁĎA ŠAFRÁNEK
Dnes v odpoledních hodinách podlehl zpěvák Vladimír ..více

18.09.2018
INNERWISH
Řecká heavy-powermetalová kapela se díky firmě Ulterium ..více

18.09.2018
THE SMASHING PUMPKINS
Hvězdy alternativního rocku hlásí, že ve skoro ..více

18.09.2018
BLACK STAR RIDERS
Pohrobci Thin Lizzy se rozcházejí s kytaristou Damonem ..více

17.09.2018
EUFOBIA
Bulharští melodeathaři EUFOBIA kutili přes léto ..více

17.09.2018
REINFORCER
Německá kapela, jdoucí v hudebních šlépějích kapel ..více






WALDA GANG - Je tu léto
Zemřel Vláďa Šafránek. :( Obrovská ztráta p ..

METAL ALLEGIANCE - Volume II - Power Drunk Majesty
Jasně překonávají trochu nedotaženou první d ..

Ozzy OSBOURNE - Down To Earth
Po dvoch dokonalých albumoch musel prísť pád d ..

Ozzy OSBOURNE - Down To Earth
mě poslední dobré Madmanovo album. Ta tvrdost m ..

Ozzy OSBOURNE - Ozzmosis
Je to subjektivne hodnotenie. Beriem, o tom su rec ..

ALICE IN CHAINS - Rainier Fog
Grohla zmiňuji proto, že čím více uhýbal z g ..

Ozzy OSBOURNE - Down To Earth
V době vydání jsem album neměl moc rád, ale d ..

SATAN - Cruel Magic
Ale jo, chápu co chceš říct tím vývojem, ale ..

SATAN - Cruel Magic
Je spousta kapel, která se někam vyvinula a pak ..

Rock´n´rollový burnout?
Jen drobná zprávička pro pamětníky...V páte ..




Za poslední měsíc:
DORO - Forever Warriors, Forever United
1324x

ALICE IN CHAINS - Rainier Fog
993x

CATASTROFY - Besnota
915x

Ozzy OSBOURNE - No More Tears
895x

DORO - Force Majeure
875x

Ozzy OSBOURNE - No Rest For The Wicked
821x



29.09.2018
PANYCHIDA, MALLEPHYR, KAAR, BLOODY CREEK...
Spáňov u Domažlic, začátek od:19:00, vstupné: 200 Kč

30.09.2018
DIRT RIVER RADIO (Australia), SILENT SESSION..
Praha, Klub Vagon, začátek od:21:00, vstupné: 299,-

04.10.2018
BLACK MAJESTY (AUS), SQUEALER (DE), DEAD DANIELS (CZ)..
Cemetery Pub - Krakow, Pl, začátek od:20:00, vstupné: 10 Zl



článků celkem: 6527
recenzí: 5308
reportů: 530
rozhovorů: 359













Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax


RAINBOW, THE LORDS - 20. 4. 2018 - Praha, O2 Aréna

Ještě před nedávnem se to zdálo být něco neskutečného. Rainbow, tahle dnes už skoro bájná kapela z rockového dávnověku, ožila a a co více, koncertuje a oznámila, že se chystá i do Prahy. Čert proto vem rejpaly, kteří tvrdí, že tohle nejsou praví Rainbow… Ale jací jsou ti praví? Ti, co nahráli debut „Ritchie Blackmore`s Rainbow“? Nebo ta, skoro úplně jiná sestava, která se podílela na následující, legendární „Rising“? Nebo ta, v jejíž čele stál třeba Joe Lynn Turner? Nebo muzikanti, kteří natočili poslední, neméně skvělé album „Stranger In Us All“ v polovině devadesátých let? Jednoduše řečeno… Je u toho Ritchie Blackmore, jsou to tedy Rainbow. A proto nikdo nemůže pochybovat o tom, že 20. dubna do hlavního města České republiky přijeli skuteční Rainbow. Už jen ty plakáty s klasickým motivem duhy v sevřené pěsti mluvily za vše.

V současné sestavě hraje kapela už tři roky, což je pravděpodobně nejdelší časové období, které jaká sestava Rainbow kdy přežila. Možná je to také tím, že šéf Blackmore už dnes nemá žádné přehnané ambice a svou kapelu nežene do výkonu tak jako kdysi a že se spokojí vždy s nějakým kratším turné, které má především nádech nostalgie. Vždyť už je mu přece jen třiasedmdesát let. Svou nesmazatelnou stopu v rockové hudbě zanechal už dávno, o jeho díle se dnes už učí děti na základních školách a de facto je i malý zázrak, že po letech, kdy tento ikonický kytarista na rockovou hudbu takřka zanevřel ve svém rozporuplném renesančním spolku Blackmore`s Night, stojí opět na jevišti se svým bílým Fender Stratocasterem a znovu předvádí skladby, které jednou pro vždy udělaly jeho jméno nesmrtelným.

To byl pravděpodobně nejpádnější důvod vypravit se na koncert, který se možná poněkud překvapivě konal v megalomanských prostorách O2 Arény (musíme si uvědomit, že se jedná o akci vyloženě pro pamětníky a fajnšmekry). Nakonec přišlo kolem deseti tisíc lidí. Sjeli se i cizinci, přestože Rainbow hráli dva dny předtím v Německu. Inu, ta myšlenka, že to může být vážně naposled, kdy tuhle legendu (myšleno samozřejmě Blackmorea samotného) lze vidět naživo, tu prostě je a příležitost se má využít. I přesto, že současná sestava nebude určitě ta nejsilnější, jakou kdy kolem sebe tenhle stále černovlasý kytarista měl.

Koncert uvedla německá čtveřice šedovlasých rockerů The Lords, jejíž kořeny sahají až do roku 1959. Nepřevedla ale nic světoborného. Posluchače muselo nutně napadnout, že poslouchá buď horší Status Quo nebo lepší Katapult. Němci spíše připomněli atmosféry venkovských tancovaek, kde se k dobru vždycky přihodí nějaká ta orvaná halekačka a kde jde spíše o hudební kulisu k chlastání piva a balení holek. Jejich vystoupení sice nebylo nakonec hodnoceno jako úplný průser, ovšem nadchnout tahle kapela nedokázala. I když pro to dělala mnohé, topornost a německá urputnost z nich byla cítit na sto honů.

Čekání na Rainbow se trochu protáhlo, ovšem Mistr Ritchie Blackmore přichází na jeviště právě ve chvíli, kdy už dav začíná být nervózní a pískotem vyvolává svého idola ze zákulisí. Začíná se přesně tak, jak se dalo čekat, se „Spotlight Kid“. To už je na scéně i zbytek kapely v čele s chilským zpěvákem Ronniem Romerem, jak se záhy i naživo ukáže, největší devizou současných Rainbow. Jenže ve „Spotlight Kid“ jeho hlas zaniká za hlukovou hradbou a zvukaři mají rázem plné ruce práce. Stoprocentního ozvučení se jim sice nepodaří docílit do samotného konce, ale přece jen ve druhé „I Surrender“ jde kvalita zvuku už pomalu nahoru.

V tu chvíli ale Rainbow pro mnohé (zdálo se, že i pro některé členy kapely) velmi překvapivě zařazují letitou baladu „Temple Of The King“, kde si kapela na začátku vůbec neporozumí a řetěz najednou padá. Romero, který se zjevně připravoval na „Mistreated“, jenž na stejném místě koncertu zněla při minulých štacích se nejprve nechápavě otáčí na Blackmorea, který je ale už plně zabrán do hry. Romero tak nechává větší část zpěvu skladby na publiku, které ale reaguje poměrně vlažně. Čili anglické zpívánky po česku nezabraly, čímž je rozladěn nejen dav, ale i kapela sama. Naštěstí je tu superznámá „Since You Been Gone“, která situaci zachraňuje a Rainbow v ní zní jako dobře promazaný stroj. První vrchol pak přijde s „Man On The Silver Mountain“, která má i po tolika letech obrovskou sílu a když do ní Blackmore sympaticky vsune fragment párplovské „Woman From Tokyo“, má publikum zpět na své straně.

Celkově se hrálo docela dost z repertoáru Deep Purple, poprvé k němu kapela sáhla po skvěle předvedené „Street Of Dreams“ (nejmladší skladba koncertu, i když se její vznik datuje letopočtem 1983), prostřednictvím prehistorické „Black Night“, která byla pro Romera prubířským kamenem. Že zvládne bez chybičky přezpívat věci po svých předchůdcích, ať už to byl Joe Lynn Turner, Graham Bonnet nebo samotný Ronnie James Dio (od něhož si vypůjčil i některé pódiové pózy), to se vědělo, ale že si poradí slušně i s výrazově odlišnějším Gillanem, bylo velmi pozitivní překvapení. Bravurně nakonec zvládl i party dalšího slavného předchůdce, Davida Coverdalea, v bluesové orgasmické bouři „Mistreated“, kde se mladý Chilan opět snažil navázat kontakt s publikem, což ale v tu chvíli ještě nebylo to pravé ořechové.

Vlastně úplně poprvé se pořádně lidé chytli při „Diffcult To Cure“, což je slavná Blackmoreova adaptace Beethovenovy „Ódy na radost“, do které vsunul klávesista Jens Johansson několikaminutové preludium. Nebylo tak novátorské a skvělé, jako by mohl předvést někdejší klávesista Rainbow a dnešní člen Deep Purple Don Airey (o srovnávání s dnes již nežijícím Jonem Lordem vůbec nemůže být řeč), ale svůj účel nakonec splnilo. Ovšem to už přichází „Child In Time“ a další zvukařský kiks a znovu poněkud rozpačitý výkon kapely. Začátek slavné freneticky ječené části nechává Romero opět na publiku, ale v tu chvíli to zní spíše jako meluzína v komíně. Brzy se přidává sám. Že tuhle skladbu dlouhá léta nezvládá ani její původní interpret, tedy Ian Gillan, je známá věc (taky vzhledem ke svému věku na to má nárok), Romero se s ní popasoval jakžtakž se ctí, ovšem ony nelidsky vysoké tóny nakonec nevytáhl ani on a nahradil je surovějším výrazem, což skladbě ubralo na působivosti. Když k tomu připočteme i fakt, že Blackmore ústřední sólo „odsalámoval“ a místy hrál úplně něco jiného, než co je v původní předloze, můžeme „Child In Time“ zařadit k nejhorším položkám koncertu.

Zato „Perfect Strangers“ zněla úchvatně. Stěžejní motiv tloukl kladivy s robotickou přesností a když na ní Rainbow navázali výtečnou adaptací jejich pravděpodobně nejkultovnější skladby „Stargazer“, bylo už nad slunce jasnější, že pozitiva převažují. „Long Live Rock N`Roll“ už s Romerem zpívala nadšeně celá O2 Aréna, stejně jako povinnou závěrečnou „Smoke On The Water“. Při ní si kapela trochu vystřelila z publika, kdy onu věc spustila bez jejího legendárního riffu na svém začátku, aby jí pak ukončila velice nečekaně, kdy uprostřed refrénu Romero dozpíval verš a Blackmore okamžitě sundavá kytaru, uklání se a mizí v zákulisí. Tentokrát je všechno ale v rámci show, neopakuje se situace z pražského vystoupení Deep Purple z roku 1993, kdy kytarista mizel v zákulisí proto, že prostě s ostatními spoluhráči nechtěl sdílet už ani centimetr jeviště. Proto taky tentokrát dochází na přídavek další exkurzí do repertoáru Deep Purple v podobě titulní věci z alba „Burn“. Romero si poradil s party obou zpěváků, tedy Davida Coverdalea a Glenna Hughese bravurně, horší už to bylo s Blackmorem, který opět nezvládl svůj sólový part a nahradil jej jiným, mnohem méně působivým motivem.

To byly ale jen drobné mouchy na jinak povedeném koncertě, jehož jeden z hlavních přínosů spočíval v tom, že pro tuzemské publikum uvedl Ronnieho Romera mezi světovou pěveckou extratřídu. Sám Blackmore se předvedl ve slušném světle, jeho fanoušek už jej ovšem zažil v mnohem lepším rozpoložení. Ovšem věku neporučíš… Výtku si zaslouží zvukař, který v tom místy hodně plaval a možná i samotný playlist („Koupil jsem si lístek na Rainbow, když budu chtít Párply, koupím si na Párply,“ nejmenovaný návštěvník koncertu), kdy vypadl nejen aktuální singl „Waiting For A Sign“, ale ignorovala se i alba „Straight Between The Eyes“ a „Stranger In Us All“, což byla velká škoda. Ale i tak těch, kdo odcházeli nespokojeni, musela být nepoměrně menší část.

Playlist: Spotlight Kid, I Surrender, Temple Of The King, Since You Been Gone, Man On The Silver Mountain, Street Of Dreams, Black Night, Mistreated, Difficult To Cure, Child In Time, Perfect Strangers, Stargazer, Long Live Rock N`Roll, Smoke On The Water, Burn.

Pepsi Stone             


FB RITCHIE BLACKMORE

Související články

Foto: archiv kapely


Vydáno: 23.04.2018
Přečteno: 1620x




počet příspěvků: 14

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
Taky jsem byl v...25. 04. 2018 7:27 Pepsi Stone
Já to vidím...24. 04. 2018 18:32 Martin01
Pepsi viděl jsem...24. 04. 2018 11:31 Martin
Ta kritika,...24. 04. 2018 10:10 Pepsi Stone
Mě překvapila i...24. 04. 2018 9:47 V.


 
Metalforever.info © 2006 - 2018     RSS - články

stránka byla načtena za 0.16269 sekund.