Novinka „Fearless“ je pro řeckého kytaristu Guse G. zásadní. Poprvé jí totiž tvoří jako „bývalý kytarista Ozzyho Osbournea“, kdy musel toto prestižní místo minulý rok uvolnit návrátivšímu se Zakku Wyldeovi. Nálepka někdejšího Madmanova spoluhráče ale bude Guse provázet už po zbytek jeho kairéry a přestože je stále funkční ve své heavy/powermetalové partě Firewind, těch několik let strávených po Ozzyho boku pro něj je samozřejmě mnohem důležitějších. A proto „Fearless“ představuje zlomové album, neboť Gus už nemusí tříštit nápady mezi Firewind, sólovou tvorbu a ještě čekat, zda Ozzy vezme některé jeho věci na další desku, která je samozřejmě také ve hvězdách. Na novince už musí Gus stát pevně na vlastních nohou. Bez berliček Osbourneovic klanu.
Obě předchozí nahrávky tohoto kytaristy byly trochu překvapivé, jelikož se od nich čekala trochu jiná hudba vzhledem k tomu, co Gus předvádí v metalových Firewind, ale vlastně nakonec vzhledem k tomu, jak drtivými riffy napěchoval poslední Ozzyho album „Scream“. Kytarista na debutu „I Am The Fire“ naskočil spíše na hairmetalovou vlnu a pozval si řadu řadu hostů (včetně zpěváků). Dvojka „Brand New Revolution“ tento trend podtrhla a ještě prohloubila, navíc angažmá (mimo jiné) vokalisty Jacoba Buntona, tehdy souputníka bývalého bubeníka Guns N`Roses Stevena Adlera byl docela dobrý tah, který tomuto nastoupenému směru prospěl. Tentokrát je všechno trochu jinak.
Ne, že by se Gus pokusil o nějaký stylový veletoč, všechno zase jede v rock n`rollových kolejích, které sice tentokrát mají více metalového lesku, ale o žádný experiment na neprobádaném území se nejedná. Změna se odehrála v tom, že tentokrát celou desku nazpíval jen jediný vokalista, navíc člověk, kterého byste na tomto místě určitě nečekali. Vokální party totiž na svá bedra vzal basista Pink Cream 69 Dennis Ward a nutno podotknout, že se s touto rolí popasoval nadmíru důstojně. Angažmá jednoho vokalisty ale může být pro tuto desku dvousečné. Rozhodně jí zaručí větší sevřenost než když se minule vedle sebe postavili Jacob Bunton, Mats Levén a Jeff Scott Soto, ale také tím může utrpět pestrost, kterou minulé počiny oplývaly. U „Fearless“ se dějí oba případy, ovšem naštěstí jen v menší míře a tak deska nakonec působí docela vyrovnaným dojmem.
Exceluje samozřejmě nejvíce Gus, Dennis Ward i bubeník Will Hunt (Evanescence) přece jen stojí trochu více v pozadí. Ovšem pozor, určitě se nejedná jen o kytarovou exhibici. Gus sice na sebe strhává pozornost, ale neuchyluje se k pidlikání, šílené jízdě po hmatníku a bezbřehému onanování. Titulní instrumentálku „Fearless“ sice odstartuje v malmsteenovském stylu, dává si však pozor na to, aby mu neunikla kompozice jako taková. Proto „Fearless“ není nudná, stejně jako druhá čistě instrumentální věc desky „Thrill Of The Chase“.
Hodně se sází na melodické nápady, což je přínos Dennise Warda. Jeho hlas má sice své limity a tento v Německu dlící Američan se nemůže řadit mezi světovou rockovou (pěveckou) smetánku, ale pro potřeby skladeb je jeho vokál ve většině případů dostačující. Za hranici svých možností se snaží vlastně sahat jen v závěrečné „Last Of My Kind“, jinde jeho projev nepůsobí přepínaným, ale spíše sympatickým dojmem. A to i v docela složité, na klasických osbourenových riffech (či spíše rhoadsovských) riffech postavené úvodní „Letting Go“, což je zároveň jedna z nejvýraznějších položek alba. Nejlepší výkon pak pějící Ward podává ve dvojici „Mr. Manson“, kde překvapí disharmonická Gusova hra a v baladické „Nothing To Say“, která je hrána podle klasického receptu kalifornských power balad konce osmdesátých let. Oproti těmto výtečným věcem (ke kterým můžeme určitě doplnit i řádně přitvrzenou covervezi klasické skladby „Money For Nothing“ od Dire Straits) je zde ale trochu slabší konec desky s trochu tuctovými „Big City“ a "Last Of My Kind“.
„Fearless“ převratná deska není. Gus sice neustupuje z kvalitativní mety svých prvních dvou alb, ale za ní nejde určitě. Novinka tak vlastně slouží k tomu, aby kytarista své příznivce ujistil o svém umu, o tom, že ani v postosbourneovské fázi jeho kariéra ani v nejmenším nekončí. A když přihlédneme k jeho věku (pouhých sedmatřicet let), můžeme se od něj ještě velkých věcí dočkat.
|
