Na Valpuržinu noc se zjevila novinka ukrajinské pagan blackmetalové stálice, jež po (převážně) ambientní odbočce na „Навій схрон“ opět vzývá síly pohanské hezky počernu. O navracení se ke kořenům také svědčí titulní skladba „Земля самості“ („Vlastní země“), ta totiž byla napsaná už v roce 1999 a až nyní, tedy o necelých dvacet let později, se z ní smetává prach. Nebudeme chodit kolem horké kaše, pozvánku hlavního principála GinnungaGaldra (dříve řečeného Eisenslava, své okultní jméno si teď mění) k hudbě, jež podléhá silnému vlivu přírodních živlů, se přijmout prostě vyplatí.
Navíc k prodlužujícím se dnům a přicházejícím teplým večerům, kdy pohanské duše už v plném proudu plánují různé pobyty v lesích, osvěžení v říčkách a snění na loukách, se právě tato hudba bezvadně hodí. Skladby oplývají báječně plamennou energií, zatímco s nimi lomcují ritualistické a mystické vibrace a hluboce dojímavá melancholie. Album zdobí krásné flétnové melodie a je zajímavé, že se Kroda i přes hojné využívání tohoto nástroje trapně nehňápe ve folkmetalových klišé (a vůbec celá folková složka je na „Selbstwelt" velice důstojná). Navrch albu vládne mrazivá a zároveň honosná atmosféra, jakou u jiné kapely nenajdete. Impozantní pasáže jsou prokládány skvělými blackmetalovými riffovanicemi a blastbeatovými vichřicemi, jež silnou pohanskou atmosféru výborně dokreslují a podtrhují ji jako v prvním, téměř desetiminutovém ceremoniálu „Ритуал на порозі вічності“.
Nemůžete-li odolat koštování z kotlíků, překypujících dech tající atmosférou, a k tomu se s chutí zakousnete do syrových pohanských nálad, srdce vám zaplesá u „За гранню буття і небуття“. Tu zahájí krásná, duši konejšivá melodie hraná na cello, aby pak píseň poháněl kupředu silný motor – tím je na emoce bohatý vokál. Ostatně ani nástroje nezůstávají pozadu a vytvářejí dokonale paralyzující atmosféru. Kraťoučká „Egodeath“ v oslavném – avšak velmi vážném – duchu pokračuje a za flétny a působivých bubnů šeptá a promlouvá k posluchačům, kteří (pokud se tak už nestalo) s hudbou Krody dokonale splynou a zcela v ní ponořeni kráčejí do rozmanité eponymní záležitosti.
Relaxační instrumentální outro „Nordlandschaften“ zakončuje „Selbstwelt“ důstojně a posluchač mačká tlačítko „play“, aby si mohl tuto skvostnou pohanskou nadílku vychutnat znovu.
Jako bonus byl na desku ještě zařazen cover na starou skladbu „Like Some Snow-White Marble Eyes“ od rakouských Summoning, jemuž – stejně jako celé kolekci – byla darována řádná dávka vážnosti a vznešenosti. Pokud by někdo chtěl doporučení na nadstandardně dobrou pagan metalovou desku, pak s klidným svědomím a bez zpětných výčitek vyberu (vedle několika mála dalších) právě osmý řadový počin této ukrajinské hordy.
|
