To, že Lee Aaron, zpěvačka z kanadského Ontaria, kdysi nazpívala album, které hrdě nazvala „Metal Queen“, nemá pro její současnou hudbu prakticky žádný význam. Čistý heavy metal nehrála ani v té době, kdy z výloh obchodů vyhlížela ta deska, kde Lee pózovala v manowarském kostýmu a jako metalovou zpěvačku ji nelze označit už minimálně posledních dvacet let. Její aktivity od devadesátých let jsou ovšem sporné a když se zdálo, že se rozloučila v grungeovém hávu s deskou „2preciious“, její comeback z roku 2016 lze brát vážně. Počin „Fire And Gasoline“ sice úplně nepřesvědčil, protože kromě pár dobrých skladeb obsahoval i řádku infantilně poprockových popěvků, které nezachránil ani stále velmi silný hlas hlavní protagonistky. Čili další rozporuplný počin do už tak dlouhé sbírky jejích desek, o nichž určitě nelze mluvit v superlativech.
Proč by to tedy s novinkou „Diamond Baby Blues“ mělo být jinak? Vysvětlení je už vlastně v názvu desky. Lee Aaron se tentokrát vypravila do bluesových končin, což by tah za milión. Právě v tomto ranku její skvělý hlas vynikne a jelikož blues je hudba, kterou měla zpěvačka (i přes metalové proklamace v osmdesátých let) vždy silně v krvi, nedala se snad čekat další průměrná nebo dokonce propadáková deska. Navíc pro Lee představuje naprosto samozřejmý návrat k vlastním kořenům, do sedmdesátých let, které vždycky měly na její tvorbu směrodatný vliv. Navíc se spojila s kanadskou legendou, klávesistou, kytaristou a zpěvákem Johnem Websterem, který zpěvačce tentokrát dopomohl k výbornému výsledku.
„Diamond Baby Blues“ už od počátku nasazuje laťku pěkně vysoko (skoto)titulní skladbou, poháněnou svěžím riffem laťku, a hned úvodní tóny dávají na srozuměnou, jaký vlastně tento počin bude. Staromilský, ale zároveň precizně zahraný, skvěle odzpívaný, velmi dobře zkomponovaný a ukrývající nejedno překvapení. To první přijde záhy, strhující coververze „Mistreated“, slavné geniální bluesové suity, která před více než čtyřiceti lety znamenala fenomenální vstup tehdy mladičkého Davida Coverdalea na scénu. Lee si pochopitelně trochu upravila text, aby vyhovoval jejímu ženství, ale jinak její projev za Coverdaleovým mistrovským výkonem nijak zvlášť nezaostává. Když je potřeba, Lee stoupá do výšek, jinde zase nasadí klasický bluesový chraplák a každým tónem vás nutí se k této skladbě stále vracet.
„Mistreated“ tak možná (díky tomu, že to prostě je geniální věc) představuje vrchol „Diamond Baby Blues“, ale ostatní věci za ní příliš nezaostávají. I další dvě, snad ještě překvapivěji zvolené předělávky (I`m A Woman od dnes už zesnulé bluesmanky Koko Taylor a „Black Cat“ od Janet Jackson) zapadají do kontextu této desky, stejně jako i zbylé skladby, kde Lee Aaron sice nejvíce sází na blues, ale nezapomíná ani svou minulost, v níž se v určitých fázích dala řadit ke klasickému popmetalu konce osmdesátých let. Tento trend prezentují věci jako „American High“, „Hard Road“ nebo „In The Bedroom“, přičemž nijak nevybočují z linie alba, stejně jako výtečná balada „The Best Thing“ nebo závěrečná ostře bluesová „My Baby“. Dalo by se tedy říct, že na této desce sedí všechno…
I kdyby ne, tak „Diamond Baby Blues“ představuje pro Lee Aaron návrat ve velkém stylu. Už jí nelze nazývat Metalovou královnou, tyto koketérie už dávno opustila, ale její současná forma je možná silnější než v dobách její největší slávy. Zdá se, že po letech se tato sympatická zpěvačka znovu našla. Sice v trochu odlišné hudbě, ale právě proto je „Diamond Baby Blues“ důkazem toho, že až tak nezáleží na stylu, jaký album představuje, ale na tom, že kvalita se neztratí napříč žánry.
|
