Kdyby si zpěváka Ronnieho Romera nevybral Ritchie Blackmore jako toho nejvhodnějšího kandidáta na současný comeback svých Rainbow, neměli by to Romerovi domovští Lords Of Black zrovna nejjednodušší. Ve Španělsku sídlící kapela s tímto mladým Chilanem v čele totiž na svých dvou albech, která vyšla v letech 2014 a 2016, nepředvedla nic moc objevného, pouze ukázala, že heavy metal smíchaný s hard rockem a dokořeněný špetkou power metalu má v krvi a umí velmi dobře hrát. A také to, že Romero je skutečně veliký zpěvák od pánaboha. Jenže předkládaný materiál se topil v průměrnosti, Lords Of Black jen absorbovali všechna klišé scény a i když na albu „II“ byl znát drobný posun ke skladatelské vyspělosti, pořád nebylo možné mluvit o něčem úchvatném, nikdy neslyšeném a celkově skvělém.
Taková není ani novinka „Icons Of The New Days“, přestože se bez přehánění dá mluvit o nejlepším albu Lords Of Black. Zkušenosti, které zejména Romero nasbíral v uplynulých letech po boku „muže v černém“, se prostě musely někde projevit. Přestože hlavním skladatelem zůstává kytarista Tony Hernando, díky Romerově získávané protřelosti dostává hudba Lords Of Black tolik potřebný nadhled. Novinka sice znovu není vyložená bomba, ale přece jen díky ní Lords Of Black už (stále ještě nenápadně) vystupují ze zástupu šedivých kapel a dokazují, že v nich ční potenciál, který byl zatím jen tušený.
Na „Icons Of The New Days“ jsou Lords Of Black nejvíce hardrockovější za svou kariéru a to je krok, který se kapele může jen vyplatit. Právě v tomto ranku jsou nejsilnější, což jasně ukáže hned úvodní „World Gone Mad“, jenž otevře album ve velkém stylu. Dojde sice na heavymetalové (nebo chcete-li, powermetalové) riffy, ale všechno je postaveno na klasicky hardrockovém základě. Je zbaven bluesového espritu, což je vzhledem k Romerově barvě hlasu obrovská škoda, ale ta škola starých mistrů je zde jasně cítit. Laťka je tedy po úvodní skladbě nastavena hodně vysoko, podobný standard se ale kapele nepodaří udržet po celou dobu trvání alba. Sem tam se té mety dotkne, ale na zbylé ploše nenabídne už nic tak jednoznačného a přesvědčivého, jako je právě „World Gone Mad“.
Světlé okamžiky přijdou a není jich málo. Titulní „Icons Of The New Days“ má příjemné pochodové tempo, ovšem v refrénu už kapela není tak silná v kramflecích jako při předchozí skladbě. Jistější je v pádivé „Forevermore“, která opět sahá po hardrockových motivech více než by se čekalo a především ve výtečné „King`s Reborn“, kde potěší střídání jemnějších a drsnějších pasáží. A samozřejmě opět velmi silný výkon zpěvákův. Vůbec od věci není ani uragánový nástup ve „Wait No Prayers For The Dying“ a atmosféra závěrečné, epicky pojaté, více než jedenáct minut dlouhé „All I Have Left“, která nabídne i poklidnější tempo, kde má posluchač možnost i vychutnat sílu Romerova hlasu.
Ovšem na jiných místech desky je přece jen trochu hůř. A to v okamžicích, kdy Lords Of Black začnou tlačit na pilu a hardrockovou lehkost mění za upocený zbytečně metalový výraz. V tu chvíli se vrací do zmíněného zástupu šedivých kapel a nepomůže jim ani bezchybná instrumentace a skvělý zpěv. Pokud budeme chtít jmenovat skladby, které trpí tímto nedostatkem, je nutné se zaměřit na položky jako „The Edge Of Darkness“ či „Not In The Place Like This“, sraženou nehodící se elektronikou, která podbarvuje zbytečně silové riffy.
Ale i vzhledem k výše zmíněným nedostatkům lze „Icons Of The New Days“ považovat za dobrou desku. Sice ani na ní se nepodaří kapele úplně přesvědčit o svém kompozičním umu, ale je znát, že kvalita jejich desek je stoupající. Snad se u Lords Of Black tento trend nezastaví a jednou se dočkáme skutečně velké desky. Bude to zřejmě ale ještě chvíli trvat...
|
