Na vrcholu končícího milénia již Therion fungovali jako klasická kapela, Christofer Johnsson měl stálé spoluhráče, byť třeba Kristian Niemann ani Sami Karppinen byli před působením v Therion nepolíbeni působením v nějaké kapele. Nováčci se příliš do skládání nové desky nezapojili (Christofer Johnsson prohlašoval, že na tom ani do budoucna nehodlá nic moc měnit), materiál byl již z velké části hotov (vždyť třeba skladba "The Flight Of The Lord Of Flies" pocházela již z doby "Theli"), proto to ve výsledku album "Deggial" působí ,jako by desku nahrál sám Johnsson a přizval pár nájemných hráčů. Principál se navíc vyjádřil v tom smyslu, že psaní se pro něj začalo stávat stále více introvertní záležitostí a spíš psal hudbu pro své potěšení, nežli pro publikum. Možná i proto zní „Deggial“ oproti velmi úspěšnému „Vovin“ složitěji a nepřístupněji. Zásadní novinkou je přítomnost opravdového velkého orchestru. Klasikou je naopak masivní využití sborů. Zvuk je ještě o něco vytříbenější než minule a právě přítomný orchestr dává nahrávce opravdovou monumentálnost.
Jestliže „Vovin“ byla poměrně měkká deska, pak „Deggial“ příliš nepřitvrdí, ale nabídne něco jiného. Už od prvních tónů „Seven Secrets Of The Sphinx“ do vás Therion pumpují hardrockové riffy podpořené střídáním mužských a ženských sborů. Zní to velkolepě a velmi živě. „Eternal Return“ se naopak ponoří do melancholie a pomalého tempa. Není příliš kytarová, převládá symfonická hudba. Vše je krásně zkomponováno a dokázal bych si skladbu představit jako čistě instrumentální. Ke konci písně přijde zlom, když hudbu nečekaně nakopnou rychlé bicí a hard rocková kytara. Jedná se však o nepříliš častý postup, „Deggial“ je spíše pomalé album.
Občas se ukáže parádní melodie a kontrast ženských a mužských vokálů jako v „The Invincible“ nebo hudba po hodně vlažné prostřední pasáži desky konečně získá grády jako v „Flesh Of The Gods“, jejíž úvod zní jak z desky Deep Purple, ty riffy tomu zcela odpovídají, pak se ozve hlas Hansiho Kϋrsche, refrén obstará ženský sbor, což dává jinak hard rockové skladbě úžasnou barevnost. Jednoznačný hit alba. Vrcholem desky je pak bezesporu devítiminutová „Via Nocturna“. Krásné spojení rockové a vážné hudby, funguje tu vše a trochu to připomene krásu „Vovin“. Velmi rozsáhlá kompozice dává trochu zapomenout na nepříliš zábavný střed alba, kde už sbory tolik nebaví, protože je jich člověk nasycen. Po ní už zazní jen předělávka klasické „O Fortuna“ (jedna z těch povedenějších verzí), ve které si na akustickou kytaru zahrál obvyklý host Therion Waldemar Sorychta.
Na „Deggial“ se Therion od posledního alba tolik neposunuli, jak bývalo dříve zvykem. „Deggial“ disponuje krásným zvukem, možná nejlepším v kariéře Therion, kteří desku zabalili do hard rockového hávu. Je na něm několik skvělých skladeb, ale chybí jí atmosféra „Vovin“ a zejména prostředek alba působí nezáživně. „Deggial“ pokračovalo v komerčním úspěchu předešlých dvou desek a z hlediska počtu prodaných nosičů se vklínilo mezi ně. Následoval další kolotoč turné, kterém Therion jeli i s Christoferovou oblíbenou kapelou Voivod a Flowing Tears.
|
