„Nejlepší album od „In The Arms Of Devastation“!“ Alespoň to hlásaly propagační materiály, které vydavatelská firma vypustila měsíce předtím, než se novinka těchto Kanaďanů objevila na trhu. Zmíněné album z roku 2006 bylo jistým předělem v tvorbě Kataklysm, zejména proto, že napevno potvrdilo tendence kapely oprostit se od čistého death metalu a začít na tento zdánlivě neohebný styl roubovat melodické postupy, které se hodí spíše k heavymetalovým klasikům. Kataklysm nikdy sice nedosáhli takového stupně originality (dá se mluvit snad už i o genialitě), jakou v rámci melodického death metalu předložili na desce „Amok“ Finové Sentenced, ale přece jen (i za cenu ztráty některých starých fanoušků) se jim povedlo udržet jistou kvalitu i v následujících letech. I přesto, že jejich vývoj ustrnul a novější alba jsou už předvídatelná a tím pádem i méně vyhledávaná než klasiky z kapelní diskografie.
Na druhou stranu Kataklysm jsou prostě jistota. Když si pořizujete jejich nové album, víte přesně do čeho jdete. Navíc forma Kataklysm jde v současné době zase vzhůru a po deskách „Heaven`s Venom“ a „Waiting For The End To Come“, kdy se dalo mluvit o jistém vyčerpání, přišli v roce 2015 s vydařeným albem „Of Ghosts And Gods“. Na něm deklarovali, že nejsou rozhodně odepsanými veličinami. Ne, že by se vrátili ke svým nejlepším věcem, za které lze jmenovat brutálně deathmetalové věci z úsvitu kariéry „Temple Of Knowledge“ či „Vicitms Of This Fallen World“ nebo o poznání melodičtější kousky zastoupené zmíněnou „In The Arms Of Devastation“, ale přece jen ukázali, že v nich ještě dříme nějaký potenciál. A novinka „Meditations“ tento stav ještě více prohlubuje.
Kataklysm jsou v současnosti při chuti a je to slyšet už od úvodní „Guillotine“, která dává vzpomenout na dávné doby, kdy tito Kanaďané dokonce koketovali s grindcorem. I když ke slovu brzy přijdou klasické melodie známé z pozdních alb kapely, skladba osciluje na střence mezi nespoutanou brutalitou a melodičtější tváří. Druhá zmíněná poloha se časem, jak album postupuje, dostává ke slovu stále více. Jasně to ukazuje hned následující „Outsider“, který sice začne sekaným riffem, ale přece jen se čistější polohy derou na povrch stále častěji. Tím není řečeno, že by se z Kataklysm stávala už vyloženě heavymetalová kapela, ale přece jen těch prvků, které odkazují k ne úplně extrémní hudbě je v jejich tvorbě zase o trochu (nepatrně) více než minule. A to je dobře, taková tvář jim sluší.
Tento trend vrcholí za polovinou alba, kde Kataklysm nakumulovali svou současnou sílu a skladatelskou zručnost, protože „...And Then I Saw Blood“ a především „Bend The Arc, Cut The Cord“ jsou velmi chytře zkomponovanými věcmi, kterým svědčí až maidenovské kytarové vyhrávky v kontrastu se stále chrčícím Mauriziem Iaconem. Třešničkou na dortu je na závěr desky umístěná „Achilles` Heel“, která jako kdyby shrnovala celou současnou tvář Kataklysm, která ještě pevně stojí na deathmetalovém základu, ale už delší dobu pošilhává i po jiném výrazovém prostředku a tyto její tendence postupem let sílí.
Trzení, že v případě „Meditations“ se jedná o nejlepší desku od „In The Arms Of Devastation“ je v tomto případě s největší pravděpodobností na místě. Kvalit přelomové desky v diskografii Kanaďanů sice nedosahuje, ale své předchůdce (včetně minulé vydařené „Of Ghosts And Gods“) strčí do kapsy. Nutno však dodat, že milovníkům začátků kapely opět nelze „Meditations“ doporučit.
|
