Se jménem TNT, té kdysi skoro až kultovní hardrockové kapely, se v posledních letech hazardovalo až až. V podstatě už více než dvacet let si člověk nemohl být jistý, co od kapely, ve které v současné době neomezeně vládne kytarový génius Ronni Le Tekro, může čekat. Všechno začalo už v polovině devadesátých let, kdy po komerčním debaklu velmi dobrého alba „Realized Fantasies“ s nimi vydavatelská společnost Atlantic zametla, což TNT rozhodilo natolik, že na následujících albech „Firefly“ a „Transistor“ začali honit módní trendy. I přestože „Transistor“ nakonec byla jedna z jejich vůbec nejlepších desek, fanoušci ji ve své době neskousli, což dali kapele náležitě najevo. Ta se pokusila vrátit ke kořenům s alby „My Religion“ a „All The Way To The Sun“, které opět pulzovaly zemitým hard rockem, ovšem nápadů už ubývalo. Tenkrát poprvé odešel americký zpěvák Tony Harnell a norská část kapely, zaštiťovaná zmíněným Le Tekrem sáhla po britském vokalistovi, někdejším frontmanovi Shy Tonym Millsovi. S ním natočila dvě skoro ostudná alba „The New Territory“ a „Atlantis“, aby se pak vybičovala k výkonu v podobě velmi slušné „A Farewell To Arms“.
Mills ale poté zmizel a na scénu se vrací Harnell. Od té doby je ale jeho působení po Le Tekrově boku poněkud zmatené. Fanoušek mířící na koncert si nikdy nemohl být jistý, koho uvidí za mikrofonem (jeden čas se na okamžik vrátil i původní norský zpěvák Dag Ingebrigsten), až najonec Harnell opět oznámil svůj odchod. Definitivní? Tentokrát to skutečně vypadá, že ano, protože Le Tekro brzy po Harnellově odloučení oznámil, že s novým zpěvákem, absolutně neznámým Baolem Bardotem Bulsarou, vydá co nejdříve novou desku. Červík pochybnosti zase začal hlodat. Můžou TNT vůbec existovat bez Tonyho Harnella? Odpověď nese název „XIII“ a je velmi rozporuplná.
Spojení Le Tekrovy skvělé kytary a Harnellova ohromujícího hlasu šlo vždycky skoro až na dřeň a díky tomu jsou především alba „Tell No Tales“ a Intuition“ brána jako výjimečná. S Harnellovým nástupcem Millsem to prostě nefungovalo, protože Mills byl jiným typem zpěváka. Rozhodně ne takovým výškařem jako Harnell, spíše naopak hardrockovým buldokem. To novic Bulsara je na tom jinak. Dá se o něm hovořit jako o jakémsi Harnellově klonu, což je ale dvousečné. Zajistí to „novým“ TNT jasné spojení se slavnou minulostí, ovšem jeho samotného to připraví o kus vlastní osobnosti. Hnidppich by proto řekl, že chce v TNT slyšet skutečného Harnella a ne jeho (byť velmi kvalitní) náhražku. Jenže Bulsara zpívá skutečně velice dobře a proto mu přílišná podobnost s Harnellem budiž odpuštěna. To by totiž až takvý problém u „XIII“ nebyl.
Horší je, že byl opět rozbit skladatelský tandem Harnell – Le Tekro, což vyústilo v jediné. „XIII“ obsahuje sice několik dobrých skladeb, která snesou přísnější kritéria, ovšem jinak je zde spíše slyšet to, jak důležitým pro kompoziční proces kapely její bývalý zpěvák byl. Ten vzorec, ta chemie, která vznikala jen při spolupráci dvou tahounů kapely je nenávratně pryč a „XIII“ opět obsahuje materiál, který není až tak úplně přesvědčivý. Je z něj sice snaha navázat na to nejlepší, co kdy kapela vytvořila, takže stylově, zvukem Le Tekrovy kytary, i harnellovským zpěvem Bulsary se vrací ke zmíněným deskám „Tell No Tales“ a „Intuition“, ovšem s přesvědčivostí materiálu je to už horší.
On moc neoslovil ani pilotní singl „We`re Gonna Make It“, který sice patří mezi ty nejlepší věci na albu, ale celkový jeho výraz je tak trochu bezzubý, přestože jeho melodie svou sílu má. Na rozdíl od některých věcí má ale ucelenou tvář a kompoziční strukturu. Co na tom, že následující „Not Feeling Anything“ má lepší refrén, který se pohybuje v těch nejlepších intencích kapely, když zbytek skladby nestojí za nic? A „Can`t Breathe Anymore“, „Get Ready For Some Hard Rock“ či „17th Of May“ jsou jen chudičké kompozice, které sice ukazují, že Le Tekro nezapomněl hrát na kytaru a že mladík Bulsara zpívá skutečně velmi dobře, ale o tom, že by byli oba dva i zruční skladatelé, nevypovídají vůbec nic.
Místy sice starý fanoušek ožije, to ve chvíli, kdy kapela spustí klasickou stadionovku „Tears In My Eyes“ (zde Le Tekro skutečně kouzlí) nebo se naladí na pozitivní vlnu na konci alba s dvojicí skladeb „Catch A Wave“ a „Sunshine“. Nakonec vezme na milost i baladu „Where You Belong“, která sice působí trochu unylým dojmem, ale přesto nemá vůbec špatnou melodii, a riffovou „People, Come Together“ s výtečným kytarovým riffem. Ani tak však nebude ze „Třináctky“ zrovna skákat nadšením. Ten pocit u TNT totiž už dlouhou dobu nezná…
Měl to být restart se vším všudy. S klasickou deskou, s mladým zpěvákem, který má v hrdle dynamit, s velkými, novodobými hity. To se ale nekoná. Posluchač dostane stylově sice dobře situovanou kolekci, která ale svou navoněností nemůže zakrýt fakt, že jí z valné většiny tvoří jen půrměrné kousky. Le Tekrovo někdejší tvrzení, že ze dvou skandinávských hegemonů hardrockové scény osmdesátých let byli sice Europe ti slavnější, ale TNT měli lepší skladby, tak už v současnosti neplatí...
|
