Jak to tak vypadá, je v současné době pro hvězdného kytaristu Marka Tremontiho jeho vlastní kapela Tremonti prioritou. Situace kolem kapely Alter Bridge je totiž docela nepřehledná a to s největší pravděpodobností kvůli zpěvákovi Mylesu Kennedymu, který nejen rozjel sólovou dráhu, ale opět navázal kontakt se Slashem, jenž jeden čas přiznával, že pro něho jsou aktuální prioritou Guns N`Roses. Aktuálně jsou tedy Alter Bridge spíše nečinní (o Creed jako další Tremontiho kapele se vůbec bavit nemusíme…) a kytarista tak po dvou letech předkládá nový sólový materiál. Tremonti sice opustil druhý nejvýraznější člen, basista Wolfgang Van Halen, jenž pracuje na sólové desce a ještě koncertuje se svým slavným tatíkem v legendárních Van Halen, ale nezdá se, že by to Tremontimu bralo chuť do další práce.
Kdo sleduje pozoruhodnou kariéru tohoto bezesporu výborného muzikanta, pravděpodobně tuší, co od nové desky Tremonti může čekat. Kdo by marně a bláhově doufal, že se kytarista vrátí do post-grungeového světa Creed, který mu zaručil řadu platinových ocenění, bude opět zklamán, přestože možná o něco méně než u alba „Cauterize“ či „Dust“. Ono to vyvolávání duchů seattleských hrdinů se přece jen koná, i když v menší míře, než by si leckterý starý fanoušek Creed přál. A koná se to na úkor metalové hutnosti, kterou Tremonti demonstroval zejména na „Cauterize“ a která ještě duněla napříč minulým „Dust“. Z tehdejšího směřování, které kytarista otočil prudce k thrash metalu, zbyly dneska už jen názvuky a i když některé riffy ještě mají docela blízko k tomuto stylu (jako nejzářivější příklad můžeme zmínit „Throw Them To The Lions“), těžiště desky leží spíše u písničkovější formy a u moderního hard rocku.
Tremonti se z počátku desky (zejména v úvodní „Bringer Of War“) snaží navázat na minulá tři alba, ale přece jen v dalších okamžicích se ke slovu dostává trochu jiný výrazový prostředek. Už v titulní „A Dying Machine“ se kapela posune ke zmíněnému modernímu hard rocku, takovému, jak jej prezentují kapely jako Godsmack či Shinedown. V následující kontroverzně pojaté „Trust“ dokonce koketuje s mainstreamem a lá Nickelback, což je poloha, kterou skutečně tito muzikanti nemají zapotřebí. Děje se tak i v dalších věcech „Desolation“ či „The First The Last“, v nich jako by Tremonti chtěli zacílit na široké publikum, ovšem nezakryjí tím fakt, že se jedná o kompozice natolik plytké, že je snad nespolkne ani konzumní jedinec.
Když se ale Tremonti napnou k thrashovému nápřahu, zní přece jen přesvědčivěji, ovšem už ne tak, jako na předchozích albech. I přes kvalitu skladeb typu „A Lot Like Sin“, „The Day When Legions Burned“ (s výborným, skoro až panterovským riffováním a maidenovským refrénem) nebo možná nejlepší „From The Sky“ (skvělé spojení melodiky a tvrdých kytarových riffů) je z desky trochu cítit kalkul, který zbytečně podrývá dobře složené a řemeslně metalové kusy. Navíc se zdá, že Tremonti se stále více sunou k univerzálnímu výrazu americké rockové moderny, která je sice na první pohled dokonalá, ovšem chybí jí duše a pocit autentičnosti.
I přesto není „A Dying Machine“ tak špatná deska, je dokonce i lehce nadprůměrná, jen se snaží být dokonalá a hitová, a to prostě nevychází. Že by se jednalo o odpad, to by asi nikdo, kdo zná Tremontiho práci, nečekal. Jestliže na předchozích albech (z nichž jako nejsilnější můžeme zpětně označit „Cauterize“) ohromoval Tremotni hromovými riffy a ostrými, groove tempy, na „A Dying Machine“ spíše zapadá do šedivého davu soudobých kapel.
|
