„No More Tours“, tedy už žádné turné. Tohle hlásal Ozzy Osbourne pěkně nahlas už v roce 1993, kdy oznamoval, že má všemožného cestování a hudby plné zuby a že jde do důchodu. Tehdy mu bylo pětačtyřicet a za sebou toho měl více než jakýkoliv sedmdesátník. Jenže teď se píše rok 2018, Ozzymu je sedmdesát a vytrubuje zase to své „No More Tours“. Teď už to zní uvěřitelněji. Přece jen cestování po světě je už pro něho mnohem náročnější než tenkrát, má za sebou zase nějaké ty alkoholové a možná i drogové eskapády, přestože už léta tvrdí, že je čistý a sedmdesátka je pro rockera, který žije takovým stylem života, věk už docela požehnaný. Proto také pražský koncert může pro Ozzyho být opravdu tím posledním tuzemským, protože onen (v posledních letech stále více skloňovaný konec rockových hvězd) dostává stále jasnější kontury. Všechno jednou končí. Další příležitost už proto nemusí nikdy být. Nikdy a v ničem...
Ve středu 13. června se mraky po obloze honily nepěkným způsobem už od rána. Občasný déšť jako kdyby symbolizoval příchod Prince temnot, což je (pro neznalé) jeden z Ozzyho pseudonymů. Prahu prý ještě ráno zkropil jeden menší přívalák a proto, když vyrážíme z Plzně, v autobusu se začínají množit zprávy o tom, že letňanské letiště, dějiště akce nazvané Prague Rocks, je místy pod vodou, místy pěkně rozbahněné. Sucho samozřejmě nebylo, ale jak už to u takových zpráv bývá, trochu přeháněly.
Cesta z plzeňského autobusového nádraží proběhla až nečekaně hladce a menší kolona v tunelu Blanka se hravě přečkala. Výtečný hovězí guláš spláchnutý pivem za vcelku lidovou cenu v jedné z restaurací poblíž letňanského Tesca způsobil, že španělsko-chilští powermetalisté Lords Of Black odehráli svůj set bez účasti naší tříčlenné výpravy. Přestože jejich novinka „Icons Of The New Days“ není úplně špatná, Lords Of Black (s výjimkou výborného pěvce Ronnieho Romera) nepatří rozhodně ke špičkám žánru, tak absence na jejich koncertě ani tak nevadila. Nakonec pro nás tak dopadlo i vystoupení frontmana Korn Jonathana Davise. Při příchodu k místu konání nás totiž doslova vyděsila nekonečná fronta ústící do vstupu k pódiu. Mumlání čehosi o pořadatelském diletantství rozhodně nepomohlo a každý krok, kterým se zástup líně hnul směrem k bráně, byl tak vítaným posunem.
Do areálu se dostáváme až ve chvíli, kdy zní hororové intro „Bela Lugosi`s Dead/The Last Vampire“, které zvolna přejde do zbrusu nové skladby „I Want Me Now“. Na pódiu totiž stojí superskupina všech superskupin Hollywood Vampires. První, co praští přes uši, je výborný zvuk, na míle vzdálený tomu, co člověk slyšel den předtím v útrobách plzeňského zimního stadionu při společném koncertu Judas Priest a Megadeth. Druhý okamžitý poznatek je energičnost a spontánnost celé kapely, kterou už zrovna mladíci netvoří. Principál Alice Cooper si po pódiu vykračoval jako lev v říji, Joe Perry sázel jedno skvělé sólo za druhým a Johnny Depp, frajersky pokuřující doutník, tomu celému dodával ještě hvězdnější esprit.
Název Hollywood Vampires nesl tenkrát na konci šedesátých let, dnes už tedy v bájné rockové minulosti, chlastací spolek, jehož členy byl Jim Morrison, John Lennon, Marc Bolan, Keith Emerson, Keith Moon a… Alice Cooper. Právě jako pocta všem těm mrtvým muzikantům byla tahle hvězdná kapela koncipována, takže po připomínce loňského bezejmenného alba přichází na řadu první coververze, vzpomínka na Coopera kamaráda Jima Morrisona v podobě dvojice nesmrtelných věcí od The Doors „Five To One“ a „Break On Through (To The Other Side)“. Už u nich překvapí lehkost, s jakými je kapela předkládá a že ostatní muzikanti, ať už je to kytarista Tommy Hendriksen (muž s vizáží mladšího Micka Marse), basista Chris Wyse, bývalý člen The Cult, či bubeník Glen Sobel, který hrával například s kultovními losangeleskými rockery Shark Island, rozhodně nejsou jen křovím pro hvězdnou trojici.
Pomyslná bariéra mezi publikem a kapelou padá při dvojici skladeb „The Jack“ (věnována památce Malcolma Younga) a motörheadovské „Ace Of Spades“ (jako památka na Lemmyho), kdy už všechny přítomné mají Hollywood Vampires plně ve své moci. Sedí zde naprosto všechno. Každý akord Deppovy i Hendriksenovy kytary, každý tón z nepřeberných sól Joea Perryho, každé slovo, které Cooper svým charakteristickým způsobem sdělí publiku. Jeden z vrcholů koncertu přichází s jímavou „Baba O`Riley“ od The Who, před kterou Cooper opět zmínil další dva mrtvé kamarády, Johna Entwistlea a Keitha Moona, a během které si střihl úchvatné sólo bubeník Glen Sobel. Velké překvapení pak přichází, když se k mikrofonu staví Johnny Depp, aby spustil vlastní interpretaci „People Who Died“ od The Jim Carroll Band a „Heroes“ od Davida Bowieho. Depp překvapil svým až punkově hejskovským projevem, který má sice ke školenému hlasu pěkně daleko, ovšem k náladě celého vystoupení přispěl měrou náramnou. Oba tahouni, jak Cooper, tak Perry, připomněli i svou dávnou tvorbu a proto došlo na slavnou „Sweet Emotions“ a léta trochu upozaďovanou „Combination“ od Aerosmith jako Perryho domovské kapely, a „I`m Eighteen“ a závěrečné „School`s Out“ (z repertoáru Alice Coopera), kterou Hollywood Vampires takřka geniálně propojili s „Another Brick In The Wall“ od Pink Floyd. O vítězi večera bylo v tu chvíli rozhodnuto…
Playlist:: I Want Me Now, Raise The Dead, Five To One/Break On Through (To The Other Side), The Jack, Ace Of Spades, Baba O`Riley, As Bad As I Am, The Boogieman Surprise, I`m Eighteen, Combination, People Who Die, Sweet Emotions, Heroes, Train Kept-A-Rollin`, School`s Out/Another Brick In The Wall
Jak symbolické… Začíná se zvedat vítr, obloha zase trochu potemněla a z pódia zní „O Fortuna“ od německého skladatele Carla Orffa. Na projekci se objevují fotky Ozzyho z jeho jinošských let, což symbolizuje jediné. Madman je už připraven. Za okamžik už Ozzy Osbourne stojí na scéně a vítá publikum svým osobitým způsobem. „Ať začne šílenství!“ zaryčí do mikrofonu a kapela spouští „Bark At The Moon“. Všichni jsou na značkách, včetně Zakka Wyldea, který vypálí monstrózní riff dané skladby. Jenže ouha… Ozzymu to nezpívá. Každý už dávno ví, že jít na Ozzyho je sázka do loterie, v jaké bude zpěvák kondici a je známo, že dokáže udělat výbornou show a druhý den si na koncertě uříznout nebetyčnou ostudu. Že by se v Praze konala druhá varianta…? Ani „Mr. Crowley“ a „I Don`t Know“ nezní v Osbourneově podání bůhvíjak přesvědčivě.
Jenže to byl jen start. S „Fairies Wear Boots“ se Ozzy dostává do kondice a konečně ukauje, že přece jen ještě nepatří do starého železa, protože sabbathovskou klasiku dává s rukama v kapse. Od té chvíle už nezaváhal. Přestože hodně práce za něj odvedl svými dlouhými sóly Zakk Wylde, Ozzy se dostává do varu a střední část koncertu, včetně druhé sabbathovské připomínky „War Pigs“, už má plně ve své režii. Na chvíli si sice odskočil odpočinout do zákulisí, když Zakk Wylde seskočil do koridoru mezi pódiem a diváky a předvedl meddley skladeb „Miracle Man“, „Crazy Babies“, „Desire“ a „Perry Mason“, což v případě zejména posledně jmenované byla docela škoda, protože přece jen se jedná o jednu z nejzásadnějších věcí Ozzyho kariéry. Jenže mladší věci než ty z desky „No More Tears“ (1991) se prostě nehrály.
Po bubenickém sólu Tommyho Clufetose, které nevyznělo tak extaticky jako v případě Glena Sobela u Hollywood Vampires, se koncert láme do své třetí, závěrečné části, která už definitivně dá zapomenout na nepřesvědčivý výkon z úvodu vystoupení. Skvělé „I Don`t Want To Change The World“, „Shot In The Dark“ a „Crazy Train“ připraví půdu pro strhující finále v podobě slavné balady „Mama I`m Coming Home“ a klasiku z největších, „Paranoid“. Ozzy se loučí s publikem, ovšem tradiční příslib „see you in next tour“ tentokrát nezazní. Že by to přece jen myslel vážně…? Světla zhasínají, technici začínají rozebírat nástrojovku. Je konec, je po všem… Praha ten den zažila skutečný dotek historie. Takový, který se už možná nikdy opakovat nebude...
Playlist: Bark At The Moon, Mr. Crowley, I Don`t Know, Fairies Wear Boots, Suicide Solution, No More Tears, Road To Nowhere, War Pigs, Miracle Man/Crazy Babies/Desire/Perry Mason meddley, Drum Solo, I Don`t Want To Change The World, Shot In The Dark, Crazy Train, Mama, I`m Coming Home, Paranoid
|
