Iron Maiden, kapela která už dávno překročila rámec Nové vlny britského heavy metalu, přestože je stále jejím nejzářivějším symbolem, je v České republice poměrně stálým hostem. Jezdí sem s každým novým albem, s většinou „best of“ turné a stále ji zde vítají tisíce fanoušků. Dovolit si uspořádat koncert v těch největších prostorách je pro jejich stylové i věkové souputníky takřka nemyslitelné, pro Iron Maiden je to samozřejmostí. Proto je horký červnový den na letňanském letišti v Praze přivítalo více než třicet tisíc návštěvníků. Úctyhodné číslo…, k němu určitě pomohl i fakt, že Iron Maiden před začátkem turné „Legacy Of The Beast“ oznámili, že jejich aktuální setlist bude složený v drtivé většině z prověřených hitů minulosti. A nakonec to tak i bylo. Žádné zbytečné experimenty se nekonaly. Příznivec Železné panny na něco takového vlastně ani není zvědav…
Ten den bylo horko k zalknutí. Člověk si maně vybavil letňanskou výheň při dva roky starém koncertu AC/DC, ovšem ani tento fakt nemohl od návštěvy slavných Britů odradit. Přestože mobilová hra „Legacy Of The Beast“ je podle řady odborníků na podobnou problematiku blbá až na půdu, soundtrack je k ní geniální. A o ten šlo v Letňanech především. Na plzeňském autobusovém nádraží se krátce před jednou hodinou odpoledne začíná nebývale zvyšovat počet postav v tričkách s různým vyobrazením maskota Eddieho, aby všechny tyto postavičky za několik okamžiků naskákaly do přistavených autobusů a vydaly se s pokřikem „Up The Irons!“ na dvouhodinovou cestu po rozpálené D5 a skrz útroby tunelu Blanka. Tam nečekala žádná kolona, jako v případě cesty na Ozzyho Osbournea o týden dříve, takže letňanské letiště je na dohled už něco po třetí hodině. Tradiční zastávka v nedaleké hospodě je proto jasná, protože postávat před zavřeným areálem a srkat teplé pivo za šedesát rozhodně není ta nejlepší náplň času při čekání na hlavní hvězdy večera.
Do areálu přicházíme v době, kdy se na pódiu činí kapela The Raven Age, čili parta mladého George Harrise, syna slavného vůdce hlavních hvězd. Jejich hudba není ničím extra zajímavá a kapela působí na velkém pódiu trochu rozpačitě. Tvorba The Raven Age je mixem maidenovských melodií, starých hardrockových postupů a groovemetalové moderny se špetkou metalcoru. To by samo o sobě nemuselo být špatné, ovšem The Raven Age postrádají stěžejní nápady, které by jejich kapelu dělaly zajímavou. Slavné jméno není všechno…
Úplně přesvědčivě nevyzněla ani druhá předkapela, o poznání zkušenější Killswitch Engage. Jejich namachrovaný nástup sice ukázal, že tahle parta už má něco za sebou a nerozhodí ji masa desítek tisíc lidí, ovšem od začátku zhusta sypaný metalcorový nářez nebyl úplně tím pravým, co by chtěli konzervativní fanoušci Iron Maiden slyšet. Oproti The Raven Age slavili Killswitch Engage větší úspěch, ovšem publikum si úplně nezískali. To nakonec slyšelo nejvíce na závěrečnou coververzi slavné „Holy Diver“ od Dio, kterou sice Killswitch Engage prošpikovali metalcorovým screamem, ovšem i tak byla z jejich setu návštěvníkům asi nejbližší.
Obě předkapely nenadchly, ani neurazily, ale jejich vystoupení rychle vyšumělo do ztracena, když před půl devátou naběhla na pódium slavná londýnská šestice. Se silou britského monstra se totiž rovnat nemůžou a hned od prvních tónů úvodní „Aces High“ se znovu prokázala smutná skutečnost, že ty největší kapely, pomalu už se odebírající k odpočinku, zůstanou navždy nenahrazeny. Iron Maiden však ještě mají síly a energie na rozdávání. Už při „Aces High“, geniálně zvoleném otvíráku, kterému předcházel slavný projev Winstona Churchilla z doby nacistického bombardování Londýna a během kterého se nad hlavami muzikantu vznášela obří maketa letadla Sptifire model 1943, se ukázalo, že i tito hudebníci, kterým je kolem šedesátky, do starého železa nepatří ani náhodou. Zejména zpěvák Bruce Dickinson, který se na pódium přiřítil jako ve slavných dobách živáku „Live After Death“ předváděl od samého začátku strhující výkon, kterým dával zapomenout na některé méně podařené koncerty minulosti i na trochu unavený dojem z posledních studiových desek. Tady to bylo úplně o něčem jiném…
á propos, „Live After Death“…, kapela slibovala tu největší show od zmíněného milníku a rozhodně to nebyla jen slova do větru. Dickinson si na každou skladbu měnil ohoz, „Aces High“ odzpíval v letecké kukle a následnou „Where Eagles Dare“ ve sněhobílé beranici. Po vřele přijaté „2 Minutes To Midnight“ se zpěvák pouští do svého jediného, několik minut dlouhého projevu o českých pilotech z druhé světové války, kteří létali na výše zmíněných Spitfirech, o svobodě a zachovávání národních tradic („Co to mele?“, ptá se jeden vedle stojící chlápek. „Že tu máme svobodu, že můžeme hulit trávu…,“ odpovídá druhý…). Logicky následuje „The Clansman“, jedna ze dvou připomínek éry Blaze Bayleyho a zároveň skladba, kde Dave Murray, tatík, který za poslední roky přibral nějaké to kilo navíc, hraje dobrou polovinu sól, do některých se pouští Adrian Smith a Janick Gers vyzobává pouhé zbytky. Během „The Clansman“ běhá Dickinson po pódiu s mečem, který si nechává na následující „The Trooper“. To byla jediná skladba, při které se na pódiu objevil maskot Eddie, zpěvák s ním svedl menší bitvu, kde demonstroval své šermířské schopnosti, které jsou o něm léta známy.
Scéna se mění skoro každou skladbu, s „Revelation“ se spouští rozžehnuté lustry a Dickinson, převlečený do kněžského roucha, předvedl znovu výtečný výkon. Oddych si kapela i fanoušci vybrali v následující „For The Greater Good Of God“ z alba „A Matter Of Life And Death“, která sice svou sílu má, ovšem mezi ostatními patnácti klasikami znamenala pro řadu lidí odchod pro pivo. Rychlý přesun zpátky na značky, protože kapela spouští „The Wicker Man“, energickou připomínku někdejšího návratu Bruce Dickinsona do lůna Železné panny. Poté ale koncert dostupuje svého epického vrcholu, když se z pódia linou mnišské zpěvy a Steve Harris začiná hrát „Sign Of The Cross“, nedoceněné monstrum z roku 1995. Dickinson, oblečený do černé kutny, mává rozsvíceným křížem a dokazuje, že si s party Blaze Bayleyho poradí levou zadní (obráceně to vždycky bylo horší…).
Pomalu ale jdeme do frenetického finále, které jako čtvrtá a poslední připomínka alba „Peace Of Mind“ uvede „Flight Of Icarus“, při které Bruce plamenomety postupně zlikviduje maketu bájného Ikara. Pódium se halí do nachové barvy a Iron Maiden spouští jednu z nejočekávanějších věcí večera, megakultovní „Fear Of The Dark“. Tady ale Dickinson má trochu rezervy a sladba nemá takovou energii, jaká by se od ní očekávala. Možná za to mohla maska, kterou měl zpěvák na obličeji, možná už přece jen po vysilující hodině přichází mírná únava. „The Number Of The Beast“ ale opět pulzuje velkou silou a slavný refrén „six six six… the number of the beast“ zpívají desetitisíce hrdel. Závěrečná punkem načichlá „Iron Maiden“ byla pak takovou třešničkou na dortu.
Samozřejmě se nekončí a kapela čekání na přídavek neprotahuje do nerozumných mezí. První z trojice finálních skladeb startuje „The Evil That Men Do“, jediná ukázka ze „Seventh Son Of A Seventh Son“. Fórek, kdy Dickinson vyzul Gersovi botu a stavěl mu ji během hraní na hlavu, moc nevyšel, ovšem nebýt této chvilky, neměla „The Evil That Men Do“ chybu. To se dá říct i o zbylé dvojici, vřele přivítaných „Hallowed Be Thy Name“ a „Run To The Hills“, kde zpěvák trochu úsměvně simuloval jízdu na koni, ale hlavně dovedl kapelu do grandiózního finále. Les rukou na hlavami, na pódiu dohořívají poslední ohně a vše se postupně halí do tmy.
Iron Maiden přijeli do Prahy už po desáté a znovu zvítězili, ba možná dokonce předvedli nejlepší výkon, k jakému se kdy na českém území vybičovali. Tentokrát s sebou přivezli skvěle sestavený playlist, kde sice z těch největších klasik chyběla jakákoliv připomínka alba „Somewhere In Time“, ale i další věci, které lemovaly kariéru kapely zejména v osmdesátých letech, jenže Iron Maiden mají ve své sbírce tolik zásadních skladeb, že bychom při jejich kompletním přehrání stáli na letňanském štěrku do rána. I tak nikdo nemohl odcházet nespokojený. Ba co více, na tvářích návštěvníků se při odchodu zračilo neskrývané nadšení.
Playlist Iron Maiden: Aces High, Where Eagles Dare, 2 Minutes To Midnight, The Clansman, The Trooper, Revelation, For The Greater Good Of God, The Wicker Man, Sign Of The Cross, Flight Of Icarus, Fear Of The Dark, The Number Of The Beast, Iron Maiden, THe Evil That Men Do, Hallowed Be Thy Name, Run To The Hills
|
