S Forgotten Silence je to těžké. Nikdy nevydali dvě žánrově stejné desky po sobě. A nejinak je tomu v případě novinky „Kras“, která vychází dlouhých šest let po „La Grande Bouffe“. Tahle dnes už česká metalová legenda je ukázkou opravdového hudebního dobrodružství, neutuchající touhy zkoušet nové věci a hudebně experimentovat.
Zatímco začátek jejich kariéry patřil doom metalu, postupně se do jejich hudby dostali jazzové prvky, prog rock, ale také drsný death metal. Minulé album bylo tvrdé a extrémní. „Kras“ je úplně opačné.
Už pohled na seznam skladeb je zajímavý, písně jsou pojmenovány česky, ale kapela využívá angličtinu (byť i na mateřský jazyk částečně dojde). Zároveň už dle jmen písní vám možná dojde o čem album je. Za všemi názvy se totiž skrývají místa, nacházející se v Moravském krasu.
Kras – krásný. To k sobě pasuje, protože jakmile začne „Výpustek“, přenesete se do malebného hudebního světa a Forgotten Silence malují příjemnou atmosféru. Progresivní rock a jazzové postupy jdou do sebe. Zvuk je krásně čitelný a koresponduje s hudebním obsahem, tedy mírně evokuje sedmdesátá léta. Podobné pocity mám u nových desek Opeth. Hudba se postupně rozvíjí, nabírá na síle a zejména díky bicím i pořádně zdivočí.
Cestou po přírodě pokračuje „Wolfsgrotte 1420“. Pohodová nálada, skvělé hráčské výkony a prakticky kompletně instrumentální píseň. Některé riffy metalově koušou a naprosto báječně zní baskytara. Klávesy vytvářejí snové atmosféry, ale i když je hudba velmi příjemná, neustále se proměňuje a posluchač musí dávat dobrý pozor, aby mu nic neuniklo. Nálada sedmdesátých let a pohodový pocit nezmizí prakticky po celou dobu nahrávky. V závěrečné „Cestě suchým žebem“ se malinko přitvrdí, respektive má hudba o něco agresivnější vyznění a rovněž vokály zdrsní. Jinak je nahrávka konzistentní a drží se své uzavřené atmosféry.
„Kras“ je příjemná hudba, která nabízí spoustu zvukomalebných nápadů a poslouchá se pohodově, ačkoliv se jedná se o poměrně složitý progresivní rock (s kterým si Forgotten Silence umí pohrát) a člověk si z něho příliš nezapamatuje. I přes to, že nikdo od této hudby nečeká hitovost, trochu zamrzí nepřítomnost nějakých vrcholných okamžiků, či momentů, které si vás takříkajíc „zaháčkují“. Bohužel je tak pro mě tohle deska, která nestrhne. To však neznamená, že se zas někdy nevydám s Forgotten Silence zkoumat Moravský kras.
|
