Retro je dneska v módě, o tom žádná. Kapely, které se vracejí do minulosti leckdy tak vzdálené, že si ji ani jejich členové nemůžou pamatovat, rostou jako houby po dešti. Tyhle kapely umí hrát, jsou stylově vyhraněné, ukotvené přesně tam, kde chtějí být a k tomu přizpůsobují i svou image. Jako druhou stranu mince je ale nutné zdůraznit, že s původností jsou skoro všechny na štíru. Zejména ty, které se zaměřují na konec šedesátých a začátek sedmdesátých let. Těm nechybí práskavé hendrixovské riffy, psychedelický opar hippie éry, ani hardrocková zemitost tehdejších titánů. K tomu si připočtěme kalhoty do zvonu, košile s květinovými motivy, dlouhé vlasy a hustý plnovous. Jenže snad nemůže existovat posluchač, který by těmto kapelám dal přednost před poslechem klasických desek Deep Purple, Led Zeppelin nebo Black Sabbath. Můžeme o nich mluvit jako o nositelích tradic, ovšem o přímých pokračovatelích asi jen těžko.

Jedna výjimka se ale přece jen během let ukázala – The Night Flight Orchestra. Tahle parta složená původně ze členů deathmetalových kapel, jako jeden maličký sranda projekt bez jakýchkoliv ambic, totiž našla v retro vlně svůj Svatý Grál. Výrazově se posunula od sedmdesátých let, kde ještě tkvěly její první dvě desky, do let osmdesátých a tím nádherně vyplnila mezeru, která na scéně v současné době byla. Když její členové mluví o svých vzorech, hrdě citují Foreigner, Journey nebo Survivor. Jenže tady vzniká ten rozdíl. The Night Flight Orchestra je nenásledují, ale hledí jim přímo do očí. Už mají dokonce svůj vlastní výraz, styl, který je poznatelný na první poslech, stále více se zlepšujícího zpěváka a nápady za milion. Tohle původně ošklivé kačátko, stojící na úplném chvostu scény, vyrostlo do nebývalé krásy...

Pepsi Stone, 23. 7. 2018