Je libo klasický blues, který je ovlivněný Robertem Johnsonem, Johnnym Winterem, Steviem Ray Vaughanem či náladovými chvilkami Led Zeppelin? Pak jste s The Apocalypse Blues Revue na správné adrese. A že jste tohle jméno ještě nikdy neslyšeli? Vůbec nevadí, protože vězte, že v téhle partě hrají skutečně ostřílení borci, jejich profesní životopis zaručuje jak řemeslnou kvalitu, tak tolik potřebný nadhled. Už dlouho je totiž známo, že bubeník Shannon, hlavní postava této party, není pouhým bicmenem alternativců Godsmack nebo člen pouze sporadicky aktivních hardrockových srandistů Ugly Kid Joe. Larkin má mnoho tváří a tohle je jedna z nich.
Spolu s ním The Apocalypse Blues Revue tvoří jeho parťák z Godsmack, kytarista Tony Rombola, výrazně bluesový basista Brian Carpenter a zpěvák s jasným akcentem Jima Morrisona Ray „Rafer John“ Cerbone. Důležitou součástí je také producent Dave Fortman, který v Ugly Kid Joe působí na pozici kytaristy. Kvalita by tedy měla být zaručena už jen výčtem zkušených muzikantů, kteří naprosto jasně vědí, co chtějí a když si dali za cíl hrát blues, budou se mu věnovat se vší parádou. Slyšet to bylo už na dva roky starém bezejmenném debutu, který kapelu představil v pravém světle a kde nebylo ani památky po hardrockové či alternativně metalové tváři členů Godsmack.
Dvojka „The Shape Of Blues To Come“ jasně navazuje na zmíněný debut. Stylově se opět pohybuje ve vodách čistého blues, ovšem sem tam muzikantům ruka ujede směrem k folku, country či rocku. Tím není rozhodně linie zpřetrhána a ony výlety mimo působí pestřejším dojmem. Kompozičně nejsilnější je tahle čtveřice přece jen v bluesových hrátkách, mezi které můžeme směle zařadit singlovou (a pravděpodobně nejsilnější skladbu celé desky) „Nobody Rides For Free“, které kapela, asi jen tak mimoděk, dala hitové ambice. Je to sice výjimka, ale přece o ně v případě „The Shape Of Blues To Come“ nejde. Tady běží především o poklonu kořenům stylu, který sahá až někam do první poloviny dvacátého století.
Přesně podle tehdejších pravidel jsou totiž skladby jako „Open Spaces“, „Hell To Pay“ či „Have You Heard?!“ hrány. V nich jako kdyby se zastavil čas, čemuž nahrává i vokální projev Cerbonea, jenž, jak už bylo zmíněno, inklinuje k barvě a výrazu Jima Morrisona. Nejuhrančivější pak je v osmiminutové „What A Way To Go“, kde už ducha Ještěrčího krále probouzí takřka dokonale. Samotná skladba pak předkládá pestrou paletu nálad a pocitů, které z ní dělají jakýsi utajený typ této desky.
Tenhle projekt může pro zmíněné čtyři muzikanty působit jako ventil od jejich každodenních povinností. Proto je z „The Shape Of Blues To Come“ cítit radost ze společného hraní, což je největší deviza této kolekce. Ta sice nepřinese světu vůbec nic objevného, ale ona stará hudba v současném zvukovém kabátu, pokřtěna moderními technologiemi, přece jen dokáže znít ještě přitažlivě a záživně.
|
