„Museli jsme s Ozzym být spolu, abychom dokázali udržet manželství,“ říkala jeho žena Sharon, „víte, nemůžete Ozzyho poslat na čtyřměsíční turné a jen říct: „Ahoj, uvidíme, se“ Budu tady, až se vrátíš.“ On by se nevrátil.“ To jasně zpěvákova manželka poznala při turné k desce „Bark At The Moon“, kde Ozzyho šílenství dosáhlo vrcholu. Spojení s Mötley Crüe (a společné dekandentní večírky) mělo za následek, že hned po návratu z koncertní šňůry musel zpěvák nastoupit odvykací kůru. Jenže zbytečně. Přestože se mu v té době už narodili všechny tři děti – Aimee, Kelly a Jack – najel Ozzy brzy do starých kolejí. Byl zapotřebí oddech. To ale způsobilo, že se jeho kapela pomalu začala rozutíkat do dalších projektů. Basista Bob Daisley, člověk tak důležitý pro skladatelský proces všech tří dosavadních desek, zamířil ke Garymu Mooreovi, bubeník Carmine Appice (nahradil na turné Tommyho Aldridge) zase odešel na žádost Sharon, která měla pocit, že v jeho společnosti nemusí být Ozzy jediná hvězda. Appice si následně založil kapelu King Kobra.
Vlastně ze sestavy desky „Bark At The Moon“ zůstal na svém místě jen kytarista Jake E. Lee, jenž si stále užíval pozornosti jako nový Madmanův dvorní hráč. Sestavu ale bylo nutné doplnit, což se začalo dít v první polovině roku 1985. Jelikož Daisleyho odchod nebyl ještě definitivní, řešil se bubenický post. Ozzy silně pošilhával po losangeleské hairmetalové scéně, která v té době mohutně expandovala do světa. Pak dostal tip od Tommyho Lee z Mötley Crüe na jistého Randyho Castilla, který nabubnoval album „Dancing On The Edge“. Když stejného člověka Ozzymu poradil i Bobby Blotzer z Ratt, bylo takřka rozhodnuto. Jenže Castillo v době, kdy měl k Madmanovi nastoupit, dorazil na zkoušku se zlomenou nohou a celá věc se tak vyřešila sama. Na pár měsíců tak zaskočil mladík Fred Coury, jenž se po zkušenosti s Ozzym připojil znovu k domovské Cinderelle, kterou čekalo několik zářivých roků.
Na albu, které dostalo název „The Ultimate Sin“, s kapelou začal pracovat i Bob Daisley, ovšem brzy se nechal přesvědčit Tonym Iommim, aby se připojil k Black Sabbath. Daisley, kterému stále více lezlo na nervy manažerské chování Sharon, na nabídku okamžitě kývl. Volba proto padla na Phila Soussana, který v té době spolupracoval s Jimmym Pagem, ovšem valnějších výsledků se jejich projekt nedobral. Aby nepřišel s práznýma rukama, přinesl s sebou Soussan jednu skladbu, ze které se posléze vyloupl největší hit alba, který dodnes zní na Madmanových vystoupeních - „Shot In The Dark“. Je to vlastně jediná skladba, kterou Soussan kdy do Ozzyho repertoáru přispěl. Zbylé skladby na „The Ultimate Sin“ má na svědomí ještě prověřená trojice Osbourne, Daisley a Jake E. Lee.
Když se na „The Ultimate Sin“ díváme dnes ze zpětného pohledu, je na ní jasně slyšet, jak je oproti předchozím třem albům jiná, jak moc Ozzy v té době „jel“ v hairmetalové scéně, čemuž přizpůsobil i svou kapelu. „The Ultimate Sin“ tak představuje v Osbourneově diskografii krok stranou, který byl v době vydání hojně kritizován, ovšem čas jeho kvality dokonale prověřil. Stylově se sice Ozzy posunul do Kalifornie, ovšem už od úvodních jedovatých riffů titulní skladby je jasné, že základní atributy jsou zachovány. Titulní skladba je jasný hit, navazující na takové monolity jako „Crazy Train“, „Over The Mountain“ nebo „Bark At The Moon“, přestože se nese v trochu uvolněnějším duchu a má v sobě prvky stadionového rocku. Ovšem jako otvírák je tato skladba grandiózní. (Pamatujete na skvělý klip, kde se Ozzy situuje do role J.R. Ewinga?)
Výborně na ní pak navazuje „Secret Loser“, která už nepokrytě ukazuje, že vítr z Los Angeles fouká neobyčejně silně. Jenže ani tato skutečnost nedokáže zakrýt fakt, že v případě „The Ultimate Sin“ došlo na několik skladeb, které přece jen nebyly tak silné, jako jiný materiál a proto zejména „Never Know Why“ s nefunkčním refrénem a bezbarvá „Lightning Strikes“ ukazují, že dohasínající spolupráce s Daisleyem nebyla silná v každém svém okamžiku. Pozitiva naštěstí převažují. Za velmi vydařené lze považovat sarkastickou „Thank God For The Bomb“ s výborně zaranžovanými akustickými kytarami ve sloce nebo žhavé rock n`rollovky „Fool Like You“ a „Never“. Povedla se i balada „Killer Of Giants“, která ale navždy zůstane v Ozzyho repertoáru ve stínu jak předchozích věcí typu „Goodbye To Romance“, tak samozřejmě pozdějších hitparádových trháků. Kapitolou samou pro sebe je pak zmíněná „Shot In The Dark“, která je bezesporu nejsilnější skladbou alba, ale díky své až poprockové náladě a množství použitých kláves se v době svého vzniku stala předmětem sporu mezi fanoušky i odbornou kritikou. Faktem ale je, že se jedná o skvělou věc, která navždy zůstane synonymem Ozzyho tvorby druhé poloviny osmdesátých let, čili jakýmsi artefaktem doby.
Na „The Ultimate Sin“ se tak dá nahlížet jako na desku, která pozbyla původní Ozzyho heavymetalovou tvrdost a která jí tím pádem vnímána rozporuplně. Výsledný zvuk, který byl poplatný době, byl přičítán na vrub producentovi Ronu Nevisonovi a sám Ozzy se od něho po vydání nepřímo distancoval. Byla by to ale škoda, protože jinak „The Ultimate Sin“ představuje znovu poctivou a kvalitní práci. Principál ale spokojen nebyl a když pak stále sebevědomější Jake E. Lee začal vykazovat hvězdné manýry, svezl se jeho (a samozřejmě Sharonin) hněv na tohoto kytaristu. Ten měl najednou na stole telegram s vyhazovem. Za dveřmi ale už čekal někdo, s kým Ozzy spojil dalších mnoho let svého života.
|
