Tokyo Blade přežili svou další smrt a jsou opět na startovní čáře. Světě, div se… Kapela, která nikdy nepatřila k tomu nejlepšímu a nejznámnějšímu, co kdy Nová vlna britského heavy metalu nabízela a už od začátku kariéry pošilhávala spíše po zámořské scéně, kde toužila po stejném úspěchu jako Def Leppard, se projevila jako velmi životaschopná a houževnatá. Přestože se v jejích řadách během let vystřídalo obrovské množství hudebníků a koncem osmdesátých let dokonce došlo k tomu, že na albu „Ain`t Misbehavin`“ (jejich pravděpodobně nejlepším albu), zbyl v sestavě jen kytarista Andy Boulton, který se rozhádal se zbytkem kapely a musel si své jméno vetknout do názvu formace, jsou dnes Tokyo Blade opět ve své nejklasičtější sestavě. Tedy se zpěvákem Alanem Marschem v čele. Tento vokalista, který nazpíval bezejmenný debut i kultovní dvojku „Night Of The Blade“, aby se posléze v polovině devadesátých let vrátil na skok s albem „Burning Down Paradise“, tak sliboval, že s novinkou „Unbroken“, s níž slaví svůj comeback, předloží Tokyo Blade to nejlepší, čeho jsou v současné době schopni…
Vzhledem k faktu, že dnes už kapely NWOBHM toho mají pramálo co říct, Tokyo Blade možná prospěje, že (oproti souputníkům z počátku osmdesátých let) měli vždy trochu toho hvězdného hitového poprašku, nebáli se popmetalových refrénů, pošilhávali po hair metalu i AOR. A přestože sedm let stará deska „Thousand Men Strong“, kde se fanouškům poprvé (a zjevně i naposled) představil německý zpěvák Nicolaj Ruhnow, nebyla tou nejlepší nahrávkou, nad Tokyo Blade se tehdy ještě hůl lámat nemusela. A nemusí se ani dnes, navíc, když jim zjevně Marschův návrat prospěl.
Pokud bychom novinku „Unbroken“ srovnávali s předchozím albem, vyjde z toho současná nahrávka jako vítěz. A důvod je prostý. Tokyo Blade na ní předkládají prostě lepší skladby. Stylově se nijak neodchylují od klasického heavy metalu britského střihu, který však dokáží umně spojit se zámořskou produkcí jejich mladých let, čímž skladby dostávají (i oproti minulé desce) hitovější šmrnc. Když pak kapela vytáhne popmetalovou bombu „No Time To Bleed“, víte, že tihle chlápci v letech nejsou letos vůbec ve špatné formě. „No Time To Bleed“ sice určitě není reprezentativní vzorek celé desky, ale spíš skladbou, která ukazuje, že tahle kapela neřekla zdaleka poslední slovo.
Zbylé skladby stojí trochu ve stínu tohoto hitu, ovšem nedá se říct, že by trpěly nedostatkem nápadů. Posluchač zbystří hned při úvodní „Devil`s Gonna Bring You Down“, která nejenže demonstruje, jak je platné, že se vrátil Alan Marsch, zároveň album rozjíždí spíše v hardrockově sympatickém duchu. Z dalších věci lze vypíchnout riffovou „Burn Down The Night“, která se rozjíždí v pomalejším tempu, kde s trochou představivosti zaslechnete vlivy Black Sabbath z éry s Tonym Martinem, aby se vzedmula do klasické heavymetalové jízdy, jenž se, zaplaťpánbůh, dokáže vyvarovat stylovým klišé. K tomu lepšímu co deska nabízí pak patří i závěrečná dvojice, dramatická „The Last Samurai“ a rozmáchlá kompozice „My Kind Of Heaven“, jenž album uzavře s příslibem, že Tokyo Blade, přestože už pomalu dosahují důchodového věku, mají stále ještě co říct.
„Unbroken“ je tak docela příjemné překvapení, jelikož se čekalo album, které udrží jméno kapely v povědomí jejich příznivců, ale místo toho každý raději sáhne po „Night Of The Blade“ či „Black Hearts And Jaded Spades“ (tuhle desku nazpíval Vicky James Wright, později lídr hairmetalových Johnny Crash). To se kupodivu nestalo a „Unbroken“ tak bude spadat mezi lepší alba, která tahle parta z britského Salisbury vydala.
|
