Druhé díly uměleckých děl často zůstávají ve stínu těch prvních. Dokončení sci-fi příběhu o manipulaci se sny amerických progresivců Between The Buried And Me s názvem „Automata II“, které vyšlo jen čtvrt roku po „jedničce“ však není ten případ.
„Automata II“ obsahuje pouhé čtyři skladby, přesto je stejně dlouhá (lehce nad půl hodiny) jako její předchůdce, který obsahoval písní šest. Desku otvírá třináctiminutová „The Proverbial Bellow“, která zaujme postipně přitvrzovaným příjemným prog rockovým začátkem, ve kterém však zůstává prostor na různé progresivní kulišárny, kupříkladu využití banja. Nechybí ani stylové klávesy, zvukem připomínající osmdesátá léta. Teprve po dvou a půl minutách uslyšíte zpěv. Tommy Rogers zpívá velmi měkce, což koresponduje s celou nahrávkou, která je malinko jemnější než její předchdci.
Nechybí ale ani tvrdé riffy, i když growlingu je tu velmi málo a prim hraje prog rock a všemožné experimentování se zvukem. Každou chvilku vás bude překvapovat detail, nezvyklá melodie nebo harmonie. „Betweeni“ zní ohromně uvolněně a svobodně.
Třešinkou na dortu precizně vystavěné skladbě je pak velice chytlavý refrén, který činí skladbu velice dobře zapamatovatelnou.
Dvouminutové mezihře „Glide“ vévodí harmonika a klavír. Trochu připomíná cirkusovou hudbu, ale není to poprvé, co se kapela něčím podobným prezentuje. Díky krásné melodii je však píseň nakonec velmi chytlavá. Přímo na ní navazuje podobně cirkusově bláznivá „Voice Of Trespass“. Vzpomínáte si ještě na Diablo Swing Orchestra? Pokud ano, pak je tu zcela jasně uslyšíte, protože Between si zkusili swing metal. Skladba je velmi nápaditá a instrumentálně fascinující. Zejména kytary a všemožné vyhrávky a detaily jsou určené k důkladnému zkoumání. Na poprvé rozhodně vše neobjevíte. Píseň ve své druhé polovině zvolní z bláznovství a vrátí se do podoby, která je kapele vlastní. Jenže nebyli by to Between The Buried And Me aby se neustále něco neměnilo a posluchač nebyl nucen být neustále v pozoru. Téměř desetiminutová „The Grid“ je klasickou košatou skladbou, kterých už kapela natočila spoustu. To neznamená, že by to byla nuda. Naopak, kapela je ve formě a připravila tak další hudební dobrodružství. Tentokrát je tu více extrémních pasáží, které jsou však bohatě vyváženy melodickými linkami, dávajícími pocit lehkosti. "The Grid" by klidně mohla být na desce "The Great Misdirect", "Colors" nebo "Coma Ecliptic". Kapela se sice stále vyvíjí, ale nikdy nevynechá skladby, které jsou pro jejich tvorbu typické. Pro je Between příznačná hravost a mnohdy nesourodé kombinování stylů, to tu vše je, včetně country prvků, popové melodičnosti (v určitých momentech) a filmově epického finále písně, která tak důstojně zakončuje příběh obou desek "Automata".
„Automata II“ je o něco měkčí než její předchůdce, ale také pestřejší a progresivnější. Je tak znát rozdíl mezi oběma nahrávkami a rozhodnutí vydat je jako dva díly hodnotím jako smysluplné. I když mám rád dlouhá epická alba, tak půlhodinová stopáž tu rozhodně není na škodu. „Automata II“ je velice svěží progová nahrávka plná hudební svobody a nápaditosti.
|
