Dánové Manticora jsou zástupci temně progového undergroundu a kapela, které se dlouhodobě nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužila. Na scéně působí už přes dvacet let a aktuální deska je jejich osmým zářezem – a ať už čirou náhodou či nikoli, od vydání předchozí „Safe“ uběhlo osm let. Od poslední desky zbyla ze sestavy vlastně jenom kostra – zůstali pouze frontman Lars F. Larsen se svým bratrem, kytaristou Kristianem H. Larsenem. V mezidobí kapelu postupně opustili basák Kasper Gram, bubeník Mads Volf a druhý kytarista Martin Arendal. Kytaru na novém albu třímá Stefan Johansson a basu obstarává Sebastian Andersen. Čtveřici se ale očividně nepodařilo najít vhodného kandidáta na post bubeníka, protože Lawrence Dinamarca z Loch Vostok je na albu uveden pouze jako host.
Manticora má ráda literární inspirace a velké koncepty. Album „Hyperion“ z roku 2002 je inspirováno stejnojmenným scifi Dana Simmonse a dvojalbový koncept „The Black Circus“ si vypůjčilo témata z povídek H. P. Lovecrafta. Knižní předloha stojí i za aktuální novinkou, která bude, stejně jako „černý cirkus“ koncepčním dvojalbem. Tentokrát je ale všechno ještě trochu jinak. Knihu se stejným titulem totiž napsal přímo frontman kapely (je k dostání v angličtině, pokud by vás víc do hloubky zajímal tenhle hororový koncept).
Tři slova, které mi při poslechu alba nejčastěji naskakovala jako charakteristika, jsou „intenzivní“, „nepředvídatelné“ a „ambiciózní“. Dánové svůj styl vždy s novým albem o něco posouvali a přitom se jim vždycky dařilo držet naprosto distinktivní tvář. Nejinak tomu je u novinky – dokonce je třeba říct, že tentokrát se jim vše povedlo posunout o pořádný kus dál. Tím, jak se album víc soustředí na sílu jednotlivých skladeb, než na celou atmosféru konceptu, a zároveň zůstává koherentní, mi z jejich diskografie nejvíc připomíná mé nejoblíbenější „8 Deadly Sins“ (těžko uvěřit, že od jeho vydání uběhlo už celých 14 let). Schizofrenní temné atmosféry si ale i tak užijeme hojně – celkově perfektně podtrhuje krvavou hororovou tematiku alba. Nechybí rychlost, zběsilé riffy a svérázný vokál, který je jedním z nejrozpoznatelnějších znaků kapely, ať už nám přijde jako perfektní doplnění hysterických kompozic, nebo jako uširvoucí kakofonie – to záleží na vkusu. Pokud vás Larsenův hlas obtěžuje (což je vcelku pochopitelná reakce, na první poslech to může být docela šok), máte pořád možnost si užít aspoň dvě mistrovské instrumentálky „The Devil in Lisbon“ a „Humiliation Supreme“.
Když se podíváme blíž na hudební zaměření alba, dá se jenom těžko škatulkovat. Prog se v tomhle případě nezdá jako dostačující kolonka. Dočkáme se mistrovsky přimíchaných thrashových a deathových vlivů, které v kontextu působí velmi organicky, stejně jako místy skoro powermetalově zpěvné refrény nebo kytarové vyhrávky, které nám připomínají, že hudební základ téhle bandy pořád zůstává někde u hodně raných Blind Guardian. Intro a otvírák ale, co se týče hudebního zaměření, dost klamou tělem. Tóny Tchaikovského „Piano Concerto 1: B Flat minor... “ působí něžně a poklidně, jenom aby posluchače hned následně nekopromistě smetla klipovka „Echoes of a Silent Scream“, která patří k těm skladbám, které se s tím vůbec nepářou, hrnou to dopředu zběsilým tempem a nedělají si moc hlavu s přimícháváním dalších vlivů. V téhle poloze Manticora asi nejvíc připomíná bandy jako Nevermore. Řekla bych, že tahle skladba na úvod alba je poněkud zavadějící, protože v tom zbytku nás čeká pořádná žánrová jízda, která je jasným důkazem, že jestli těmhle Dánům něco nechybí (mimo obrovského talentu, samozřejmě), pak je to odvaha.
U koncepčních alb bývá složité vypíchnout nejsilnější skladby, ale tady s výběrem favoritů nemám nejmenší problém. „Katana: Opium“ a závěrečná „The Farmer`s Tale (Part 2: Annihilation at the Graves)“ jsou perfektními zástupci všeho výše řečeného. Je tu ale jedna skladba, která stojí ještě vysoko nad nimi – děsivě epická „Growth“, která má skoro desetiminutovou stopáž a přesto je největším hitem alba. Troufla bych si ji dokonce označit za nejlepší skladbu, jakou kdy Manticora napsala. Ten teatrální styl jim neuvěřitelně sluší a jsou to především schizofrenní sbory (které jsou v jejich hudbě novinkou a stejně perfektně fungují ve výše zmíněné „Katana: Opium“), které tenhle kousek povyšují na fascinující mrazivé dílo, v němž se nejlépe povedlo reflektovat hororovou atmosféru konceptu.
Manticora se s novou sestavou vrací na scénu, jako by z ní nikdy ani nezmizela. Jako vzteklý progový uragán, kterým vždycky byla. A vzhledem ke kvalitě nabízeného materiálu jim snad fanoušci i odpustí to nekonečné osmileté čekání. Dobrou zprávou je, že druhá část konceptu se chystá už na příští rok a pokud se bude aspoň trochu kvalitativně blížit „To Kill to Live to Kill“, máme se rozhodně na co těšit. Tihle Dánové a jejich hudební svéráznost mi zatraceně chyběli.
|
