O čem budou The Magpie Salute bylo jasné už od začátku tohoto projektu, když jej v roce 2016 postavili členové klasické sestavy The Black Crowes, jmenovitě kytaristé Rich Robinson a Mrac Ford, basista Sven Pipen a klávesista Eddie Harsch. Opět se totiž dal čekat ten nejzemitější hard rock zeppelinovského střihu, okořený silnou esencí blues a country, přesně to, co z The Black Crowes (alespoň na americkém kontinentu) udělalo v devadesátých letech hvězdy první velikosti. Přestože jejich jas v dalších letech pohasínal, formule, podle které tito muzikanti složili své největší hity, zjevně zapomenuta nebyla.
Bylo to slyšet na loňském bezejmenném debutu, desce, jež ukázala, že se tito muzikanti obejdou i bez svého dlouholetého frontmana Chrise Robinsona, přestože ten hitový pel už z nich takřka zmizel. Stylově a výrazově ale bylo naprosto jasno. Proto se s dvojkou „High Water I“ rozhodně nedal čekat nějaký stylový veletoč. Chlapi totiž mají své už dávno odehráno a nemusí se soustředit na to, aby prorazili za každou cenu. Tahle hudba, byť je v dnešní době naprosto nekomerční, jim totiž jde přímo od srdce a ohledy na to, jestli se jejich deska dostane do hitparád nebo ne, ty se tady čekat nedají ani náhodou.
Proto možná zní ten pageovský riff, který otevře úvodní skladbu „Mary The Gypsy“, tak neučesaně a celá skladba má naprosto přírodní hardrockový esprit. Je to možná také nejtvrdší věc, se kterou tihle muzikanti přišli během posledních let, přestože není pro celou desku směrodatná. To ukáže už titulní „High Water“, která si spíše pohrává s akustickými a slide kytarami a nabízí trochu odlišnou náladu, pošilhávající po „Trojce“ od Led Zeppelin. Samozřejmě nezůstane jen u akustických kytar, přestože jejich místo je nezastupitelné v každé skladbě. Robinson a Ford ukáží v zemitých bluesových věcech typu „Send Me An Omen“ a „For The Wind“, že jejich nástroje ještě umí vycenit ostré zoubky, přestože jejich stisk není třeba zkoušet za každých okolností.
To je jasně cítit v druhé polovině alba, kde už kapela ubírá nohu z plynu a přestože vytáhne ještě špinavou bluesrockovou „Take It All“, je většina materiálu v režii stále častějšího pronikání country do její tvorby. To je jasně znát z takových kousků jako „Hand In Hand“, „You Found Me“ a „Open Up“ (tady jsou ovšem znát také bluesové vlivy), tedy vyjma tvrději podané „Can You See“ celého závěru desky. Jenže není to věc, která by na The Magpie Salute měla překvapit nebo dokonce šokovat. Kdo zná dobře tyto muzikanty, musí od nich podobné věci čekat.
Proto „High Water I“ není až tak moc překvapivá deska. Dokonce se o ní dá mluvit jako o dvojčeti loňského debutu, který sama kapela označila za testovací kolo. Aktuální album má za úkol tuhle kapelu definitivně etablovat na scéně. Vlastně, proč ne… Materiál nabízí kvalitní, přestože znovu trochu nepřístupný a na poslech ne úplně jednoduchý, muzikantské výkony jsou opět špičkové a celkový dojem zanechává velmi slušný.
|
