Když finští hard rockeři King Company vydali před dvěma lety svou debutovou desku „One For The Road“, mohli si příznivci tohoto hudebního stylu nadšeně mnout ruce. V King Company se sešla velmi silná jména finské hudební scény a fakt, že ta nejvýraznější neměla do té doby s hard rockem příliš společného, nebyl vůbec na škodu, neboť jejich nahrávka zněla velmi čerstvě. Pak King Company vyrazili na turné, v průběhu kterého se ukázalo, že křikloun Pasi Rantanen má problém s hlasivkami takového rázu, že není schopen zpívat a jelikož kapela nechtěl rušit podomlouvané koncerty, přišel na záskok Leonard F. Guillan, zpěvák italsko-argentinského původu, se kterým kapela turné dokončila. A když se v době, kdy King Company začali pracovat na druhém albu, Pasiho potíže s hlasem nezlepšily, stal se Leonard pevnou součástí skupiny.
Jak se ukazuje, jde o velmi radikální změnu ve výrazu King Company. Hudba samotná pokračuje přesně tím, co nastartovalo album „One For The Road“ – melodický hard rock v tradiční old-school podobě s moderní příchutí, inspirující se u kapel typu Whitesnake, či Pink Cream 69, plný velmi silných, výrazně zpěvných melodií, svěžích nápadů, vyzrálosti, aktuálně docela častých výletů k A.O.R. a sporadicky i k heavy metalu, neobjevující žádné nové cesty či horizonty, jehož největší silou jsou excelentní individuální výkony. A je radost klouzat se po lehkonohých melodiích či sledovat harmonie kytar (Antti Wirman ve většině sól úžasně čaruje) a bohatých kláves, či trvalou rytmickou skočnost a švih. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že do celé téhle strhující bouře Leonard F. Guillan se svým poměrně měkkým a obyčejným (byť technicky je vše samozřejmě bez připomínek) hlasem, který bývá - z hlediska emotivnosti a prožitku hodně nadneseně - přirovnáván ke Klausi Meinemu, příliš nezapadá. V ideálním případě (např. nejchytlavější položka „One Day Of Your Life“, či lehce nasládlá „King For Tonight“, ve které, když kapela trochu zjemní a zamíří směrem ke vzdušnému A.O.R., zatímco Leonard naopak šikovně přibrousí své hlasivky, vyleze z toho nejvzrušivější kus celého alba) k sobě „starý a nový svět“ King Company cestu najde, v tom horším ne snad, že by se mezi sebou tyto světy praly, ale ve srovnání s debutem značně zobyčejní.
Jasně, vyhnat Pasiho Rantanena od mikrofonu nebyla dobrovolná volba, nicméně s příchodem Leonarda F. Guillana ztratili King Company (alespoň v tomto kole) leccos ze své osobitosti. Ještě štěstí, že díky zmíněným pozitivům (tedy výborným nápadům a skvělým hráčským výkonům) do šedivého davu průměrnosti na detailně propracované „Queen Of Hearts“ prostě spadnout nemohou. Jen ta předchozí vášeň se trochu vytratila.
|
