V březnu 2002 zasáhla Ozzyho fanoušky smutná zpráva, když po boji s rakovinou zemřel bubeník Randy Castillo, který byl s Madmanovou kariérou spjatý celých deset let a v posledních letech života nahradil na bubenické sesli Tommyho Lee v Mötley Crüe. Ozzy tehdy poskytl tisku několik rozhovorů, v nichž nikdy nezapomněl vyzdvihnout Castillův přínos jeho tvorbě. Jinak ale Madman brázdil světová pódia v rámci Ozzfestu, kde vystupoval jak sólově, tak s Black Sabbath, kteří se už museli obejít bez bubeníka Billa Warda. V Madmanově doprovodné kapele se napevno opět usadil Zakk Wylde, bubeník Mike Bordin a na basovém postu Roberta Trujilla vystřídal Jason Newsted, když si tito dva prohodili místo u Metallicy. Tato sestava ale platila jen do roku 2004.
Pak přišlo zemětřesení, které ustál pouze bubeník Bordin. Opět zmizel Zakk Wylde i Jason Newsted. Zatímco výměna basisty se obešla bez větších překvapení, když tento post obsadil Chris Wyse z The Cult, na místě kytarovém se velmi nečekaně objevil Jerry Cantrell, jenž svým nezaměnitelným nervím zvukem dopomohl grungeovým hrdinům Alice In Chains k hvězdnému statusu. Čekala se tedy nová deska. Ta sice přišla, ale docela jiná, než by fanoušci chtěli. Neměl snad Ozzy dostatek vlastního materiálu? Nechtělo se mu spolupracovat s jinými skladateli? Byla tato sestava invenčně prázdná natolik, že se muselo na trhu objevit album coververzí?
Skutečnost nikdy nikdo neprozradil a rozhovory se točily kolem obligátních frází o poklonách svým vzorům. Když pak „Under Cover“ vyšlo, způsobilo nejednomu fanouškovi slušné zklamání. Nešlo o to, že by deska byla špatně zahraná (to snad s takovými muzikanty ani nejde), nebo špatně zazpívaná (klasický Ozzy…), ale o to, že neobsahuje prakticky žádnou atmosféru a že je jen těžko uvěřitelná. Prostě jen zaplnila časovou díru, protože od minulé (a co si budeme nalhávat, nikterak zvlášť silné) „Down To Earth“ uplynuly už čtyři roky a nic zásadního se za tu dobu nedělo. Ani v táboře Black Sabbath, ani u Madmana samotného.
Výčet skladeb obsažených na „Under Cover“ také není špatný. Z těch nejznámějších a pro tuto desku asi nejstěžejnějších jmenujme bluesové klasiky „Rocky Mountain Way“ z pera Joea Walshe, „Mississippi Queen“ od Mountain a „Sunshine Of Your Love“ od megakultovních Cream. Ozzy však tyto i další slušně vyvedené věci typu stonesovské „Sympathy For The Devil“, či „All The Young Dudes“ od Davida Bowieho zpívá jaksi bez zápalu, bez náznaku jakékoliv invence věci obohatit, až si najednou uvědomíte, že mimoděk zíváte nudou. Nic na tom nemůže změnit ani fakt, že na abu si zahostovali Ian Hunter z Mott The Hoople a Leslie West z Mountain, či že v závěrečné sabbathovské „Changes“ si tatík Ozzy dal duet se svou popravdě netalentovanou dcerou Kelly, která pro svou krátkou pochybnou kariéru pouze využívala slavného příjmení. Taková Sharonina malá domů…
Nedá se říct, že by „Under Cover“ dělala v Ozzyho diskografii ostudu. Tak špatné to s ní není, ale pokud budeme hledat nějakou desku, která je v Madmanově seznamu zbytečná, jako první vždy narazíme na tento počin. Nemá v sobě nic, co by posluchače nutilo vracet se k němu a jeho jedinou výjimečností tak zůstane fakt, že na něm hraje Jerry Cantrell. Ten brzy řady Ozzyho kapely opustil, aby se do ní opět (alespoň na chvíli) mohl vrátit Zakk Wylde, který už na dalším řadovém počinu „Black Rain“ měl kytarové party pevně ve svých rukách. Ovšem ani „Black Rain“, ani dosud (a pravděpodobně už napořád) poslední „Scream“ nemohlo fanoušky dokonale přesvědčit o Ozzyho formě (to „13“ od Black Sabbath z roku 2013 byla trochu o něčem jiném), která pomalu chřadla, stejně tak jako skladatelská invence a schopnost napsat tak výrazné hity jako v dobách mezi alby „Blizzard Of Ozz“ a „Ozzmosis“. Ovšem i ty slabší nahrávky jen střípek po střípku dotváří mozaiku jednoho z nejúchvatnějších příběhů, který napsal rockový život.
|
