Švédové Manimal jsou zárukou kvality. Tedy alespoň pokud si potrpíte na tradiční heavík, kterému moderní auru dodává výborná zvuková produkce, a zároveň vám je po chuti občasný skluz k lehčím melodiím, na něž se dá pohodlně plácnout powermetalový štempl. V pořadí třetí studiovka, kterou Švédové vydali na začátku září, v tomto trendu plynule pokračuje, s tím, že všemu jako nejvyšší monarcha opět vládne zpěvák Samuel Nyman, jehož oktávově nadupané hrdlo, charakterem evokující borce jako Daniel Heiman (ex-Lost Horizon) nebo Dirk Thurisch (Angel Dust), samo o sobě posouvá Manimal z bezútěšného prostředí lepkavého průměru k zářným výšinám.
Pokud se hudební složky týká, ta na obdobně vrcholné mety nedosahuje, přesto své nesporné kvality má. Její nejzásadnější slabinu spatřuji v náklonu do až příliš tradicionalistických sfér, kdy riffy jen těžko nepřipomenou tvorbu spolků jako Judas Priest, Accept nebo Primal Fear, se kterými Švédy spojuje ještě jedna, tentokrát ovšem již o poznání lichotivější skladatelská taktika. Jde o melodické průniky, jež působí jako světlo, které náhle pohltí místnost při roztažení závěsů. Hudba švédské čtveřice je totiž z povahy těžká (někdo v tom může stejně tak číst "nepodbízivá" a já budu souhlasit), viz také názvy skladeb, jako je úvodní „Black Plague“. Do kovadlinově těžkých riffů je ale vsazena jako pírko lehká vokální linka v bridgi, díky které lze nalézt pohodlnou cestu, jak přijmout ony temněji pojaté tóny, potažmo skladbu jako takovou.
Většinou jde o krátké okamžiky, nejednou se však švédští autoři urvou z okovů tmy na delší dobu, právě jako v případě vysoce chytlavé pasáže, která načíná titulní skladbu. K jejímu svěžímu motivu se brzy připojí líbivý refrén, dobrý dojem podtrhne i zpěvákův jekot, který v případě nejvyšší hlasitosti spolehlivě vymete pavučiny (sousedy) z vašeho baráku. V dané písni zaslechneme také progresivněji laděné sólo, což je další stabilní prvek v autorské strategii, méně obvykle vyznívají orchestrace, které se tu a tam na albu vynoří, aby citlivým způsobem doplnily tvůrčí vizi Švédů. Ta krom zmíněných elementů pojme i drsné groovy a thrashové riffy („Spreading The Dread“, „Denial“, resp. „Behind Enemy Lines"), postupně pak začne být převaha těžkých kytar – minimálně pocitově – dominantní a poslech alba částečně přikryje duši černou dekou.
Díky čistým vokálům a melodickému hedvábí, které nejjemněji pohladí v odlehčeném refrénu položky „Denial“, potažmo sólu ve „The Fear Within“, se ale dá všechno v pohodě ustát, přesto je evidentní, že tvorba Manimal bude bližší fanouškům kapel jako Manticora, Mystic Prophecy nebo již zmíněných Angel Dust, nežli těm, kteří v (power)metalu hledají přímé a jasně definované melodie, nemluvě o rychlosti, o níž – oproti dvěma předešlým albům – ani jednou nezavadíme. Budování hutné atmosféry jde tentokrát ještě více do hloubky, po několika posleších je však výsledek jasný. Švédové nezklamali a na třetí studiovce udrželi
vysoký kvalitativní standard.
|
