Už je to dva roky, co po slušném albu „Beautiful Broken“ prakticky zastavila svou činnost legendární sesterská kapela Heart. Nejedná se přímo o rozpad, ale o jakýsi časově neohraničený odpočinek, kdy se cesty Ann i Nancy Wilsonových rozešly, aby se každá vydala jiným směrem. Zaměřme se teď na kariéru zpěvačky Ann, která právě vydává druhé sólové album. S prvním „Hope & Glory“ přišla v roce 2007, v době, kdy Heart ještě byli plně funkční. V případě této nahrávky se nejednalo ovšem o autorskou desku, která by posluchačům dokázala, že se Ann obejde i bez své sestry, ale o sbírku coververzí od interpertů jako Pink Floyd, Creedence Clearwater Revival, Led Zeppelin či Bob Dylan nebo John Lennon. A na tento sólový debut navazuje zpěvačka aktuálně sbírkou „Immortal“.
A to doslova a do písmene. Ani tentokrát se totiž od ní nedočkáme autorského materiálu, ale opět sbírky deseti coververzí, které mají jednoho společného jmenovatele a proto se jí také říká „Immortal“. Tím společným znakem všech hudebníků, od kterých se tentokrát čerpalo, je fakt, že v poslední době zemřeli. Ta jména jsou proto ještě notorická známá - David Bowie, Leonard Cohen, Chris Cornell, George Michael, Tom Petty nebo Amy Winehouse a další, což je bezesporu zajímavý nápad, obzvlášť, když je skryt pod tímto názvem – „Nesmrtelný“.
Pokud se týká výběru skladeb od zmíněných autorů, sáhlo se spíše k bluesovějším kouskům a proto zde můžeme hned na úvod zaslechnout tvrdé kytarové riffy “You Don`t Own Me“, kterou měla ve svém repertoáru zpěvačka Leslie Gore. Ann přes ně rozprostírá svůj časem stále více nakřáplý a sytý hlas, který dosud nepozbyl nic ze své síly. O tom přesvědčí zejména v následující „I Am The Highway“ od Audioslave Chrise Cornella, kterou lze považovat za pravděpodobně největší hit desky a pak také v hromové „Politicain“ od průkopníků blues rocku, britských hvězd Cream, jejichž basista Jack Bruce se k armádě Nesmrtelných připojil v roce 2014.
Trochu mimo koncepci desky pak stojí dvojice skladeb „Back To Black“ od Amy Winehouse a „A Different Corner“ od George Michaela, jako v podstatě dvou jediných nerockových zástupců na albu. Ovšem i těm dává Ann Wilson trochu tvrdší kabátek, který nepostrádá rockový šmrnc, stejně jako závěrečná „Baker Street“ od skotského umělce Gerryho Raffertyho, kde jsou však inovace spíše na škodu, jelikož specifický saxofon z úvodu písně, který z ní udělal nadčasovou záležitost, je zde nahrazen jakýmsi shlukem elektronických zvuků, celé věci spíše škodících.
Silnější je proto Ann v první polovině alba, která vyznívá velmi přesvědčivě a vzbuzuje v podstatě jen pozitivní dojmy. Druhá polovina je už výběrem skladeb, ale i provedením o něco slabší. Přesto však pozitiva samozřejmě převažují, jelikož Ann je skvělá muzikantka, jenž přesně ví, jakým realizačním týmem se má obklopit, aby výsledek byl minimálně dobrý. A tady dobrý je…
|
