Se švédskými Treat na Sibiř? Před sto deseti lety došlo v prostoru neobydlené části centrální Sibiře nedaleko řeky Podkamenná Tunguska k masivnímu výbuchu o odhadované síle 10 – 25 megatun TNT v důsledku průletu nikdy nenalezeného kosmického tělesa. Výbuch za sebou zanechal rozsáhlou škodu – kolem šedesáti milionů polámaných stromů. A hard rockoví melodici Treat se metaforicky snaží k těmto událostem své osmé řadové album „Tunguska“ přirovnat, na což lze nahlížet z různých úhlů pohledu – velmi pozitivní je, že Treat stále drží svou výbornou pohibernační formu, takže žádný výbuch nehrozí, stejně tak škody na dřevinách či jiném přírodním bohatství budou nulové. Co si lze od alba „Tunguska“ slibovat, je lehkonohý, zpěvně melodický a energický hard rock se silnými (leckdy až stadionovými) refrény, dostatkem pozitivní energie, výbornými provedením a dominancí suverénního zpěvu a šťavnaté kytary.
Ze svého stylu Treat uhnuli pouze jednou, to když v těch nejtěžších letech pro hard rock vydali v roce 1992 (vůbec ne špatné) syrovější eponymní album. Pak raději na dlouhých osmnáct let přerušili svoji činnost, aby se na scénu vrátili přesně tam, kde se pohybovali na konci osmdesátých let minulého století. K tomu přihodili moderní sound a jelikož neztratili nic na svém dávném entusiasmu a dobrých melodických nápadech, je i třetí albový zářez po návratu kapely víc než typickou porcí očekávatelné muziky s výraznou příchutí osmdesátek. Ne, na hudbě Treat není aktuálně prakticky nic, co by posluchače mohlo překvapit. Album „Tunguska“ se na první poslech zdá být prostě jen dalším dílem seriálu, plně navazujícím na alba „Coup De Grace“ a „Ghost Of Graceland“, s opakovanou rotací desky však postupně rozkvétá a svými ultramelodickými háčky a velmi jemnou (a o to chutnější) rozmanitostí se zavrtává do závitů tak snadno, že si za chvíli budete pár silných motivů podvědomě s chutí pohvizdovat. A že je z čeho vybírat – úvodní našlápnutá „Progenitors“ s adrenalinovým riffem, skandovatelným refrénem, dobře přibroušeným zpěvem, vzrušujícími přihrávkami od sborů a chytrým a do detailu propracovaným kytarovým sólem (jedna z hlavních charakteristik alba), jež přirozeně vyústí do hlavního riffového motivu, slastně vcucne do děje, temnější „Best Of Enemies“ s dramatickými klávesami dokonale prokombinuje typickou zpěvnost s na tomto albu docela výraznou agresivní dravostí, finální nasládlá a rozmávaná „Undefeated“ pak dokáže, že byť Treat drtivou většinu skladeb skládají podle v podstatě podle jedné univerzální matrice, dokáží z ní vytěžit maximum, neopakují se (proto by si v tomto výčtu zasloužila zmínit většina písní) a ani na moment nenudí, i nezbytná pocitovka s piánem „Tomorrow Never Comes“ přes veškerou nadýchanost vyzní civilně písničkářsky ve své ostré verzi i v akustickém přídavku.
Nakažlivě návykové melodie jsou synonymem pro toto album. Možná bych uvítal trochu sytější sound, nicméně je pravdou, že čitelnost a přehlednost zvuku, dávající třeba často vyniknout šlapající base má taky něco do sebe a jeho měkkost v podstatě odpovídá tomu hudebně optimistickému výrazu kapely. Treat prostě nezklamou!
|
