„Byl u mě King (kytarista Robbin Crosby, pozn. aut.) a stěžoval si, jak to v Ratt teď chodí,“ napsal basista Mötley Crüe Nikki Sixx, ve své knížce Heroinové deníky, „Blotz pořád chlastá s Tommym a Pearcy si prej hraje na rockovou hvězdu. Kdo si myslí, že je? Steven Tyler?“ Pravdou však je, že po desce „Invasion Of Your Privacy“ byli Ratt na svém prvním uměleckém vrcholu. Navíc komerční úspěch je doslova pohltil, když MTV milovalo jejich nákladné klipy, které sice dnes mohou působit už trochu úsměvně, ale rozhodně nemohou zakrýt fakt, že skladby samotné v sobě pořád mají sílu. Situace v kapele ale růžová nebyla. Ze sestavy začaly vyrůstat samostatné osobnosti, což zejména Robbin Crosby nesl nelibě a pomalu se začal stahovat do pozadí. Problém mu začala působit i stále silnější závislost na heroinu, což bylo pouto, které jej stále více pojilo s Nikkim Sixxem.
Proto nahrávání třetího alba „Dancing Undercover“ sice absolvoval, ale jeho zájem a podíl byl mnohem menší, než tomu bylo u „Out Of The Cellar“ a „Invasion Of Your Privacy“. Místo hlavního kytaristy tak už definitivně připadlo Warrenu DeMartinimu, který i koncertně stále častěji přebíral Crosbyho sólové party. I ve skladatelském procesu začalo docházet ke korekcím, když sice Crosbyho jméno můžeme najít u šesti z deseti skladeb, nicméně už se nejednalo o nosné nápady, ale spíše o dílčí práci v kolektivu.
Kapela jako taková už byla unavená neustálými koncertními šňůrami a to se projevilo i na kvalitě materiálu, který album „Dancing Undercover“ předkládalo. Ze zpětného pohledu je jasné, že právě na této desce Ratt začínali střílet slepými náboji a že slovo vývoj pro ně v té době bylo tabu. Když osvědčená formule dvakrát vyšla, proč jí nezkusit potřetí? „Dancing Undercover“ totiž představuje jednovaječné dvojče prvních dvou desek, ale oproti nim je slabší, co se týče kvality materiálu a méně nápadité, což se týká i hudebních výkonů.
Album stojí na dvou singlových trhácích, úvodní „Dance“ a rozhodně nejlepší skladbě celé desky, skvělé „Body Talk“. Po obou věcech ihned sáhli i filmoví tvůrci, když „Dance“ zazněla v jedné epizodě seriálu Miami Vice a „Body Talk“ ve filmu „Zlaté dítě“ s Eddiem Murphym v hlavní roli. V tu chvíli to vypadalo, že „Dancing Undercover“ vystřelí Ratt k těm nejhvězdnějším výšinám. Opak ale byl pravdou. Zbytek desky už tak slavný vůbec není a i když osvědčená formule místy opět působí dobře jako u předchozích dvou alb, je znát, že se trochu vaří z vody. Pokud bychom kromě „Dance“ a „Body Talk“ chtěli vyjmenovat ještě jiná zásadní místa desky, po dlouhém uvažování bychom asi přišli na slušnou „Looking For Love“ a ještě možná tak na třetí singlovku „Slip Of The Lip“, ale to je asi tak všechno.
Skladby jako „Take A Chance“, „One Good Lover“ nebo závěrečná „Enough Is Enough“ s trochu alternativnějším nádechem jsou jen průměrnými kousky, které mají sice všechny základní atributy Ratt, ovšem někdejší síla se v nich prostě neobjevuje. Jako kdyby se kapela pouze spokojila se svou pozicí, zlenivěla a nechala do své tvorby vniknout rutinu. Jako kdyby oheň uvnitř Ratt pomalu vyhasínal.
Milionové prodeje se díky oběma singlům konaly i tentokrát, ale přece jen konečná čísla za „Out Of The Cellar“ a „Invasion Of Your Privacy“ trochu zaostávala. Navíc se proti Ratt postavila i odborná kritika, která nejvíce narážela na nulový vývoj a slabší skladatelskou formu. Ovšem koncertní sály a stadiony kapela plnila ještě víc než kdy předtím. Rozhodně jim v tom pomohli nastupující Poison s debutovou deskou „Look What The Cat Dragged In“, které si Ratt vzali s sebou jako předkapelu. Začínala totiž druhá hairmetalová vlna, na kterou Ratt postupně doplatili.
|
