Po vydání „As The Flowers Withers“ My Dying Bride pilně koncertovali a rozšiřovali fanouškovskou základnu. Nicméně ani ve vydávání nehodlali slevit z divokého tempa (co půlrok to EP nebo deska) a tak vydali EP „The Thrash Of Naked Limbs“. V turné by kapela pokračovala i nadále, nebýt však zranění ruky jejich bubeníka Ricka Miaha. Po jeho uzdravení začali My Dying Bride nahrávat druhou desku „Turn Loose The Swans“, jež vyšla 11. října 1993. Tou dobou už byl jako stálý člen skupiny přijat houslista a klávesista Martin Powell, což se na zvuku kapely projevilo daleko větším využitím jeho nástrojů, což je patrné už od začátku desky.
„Sear Me MCMXCIII“ je druhou ze tří skladeb, obsahující výzvu „Sear Me“ a je poměrně velmi překvapivým začátkem alba. Píseň je totiž velice intimní a minimalistická. Slyšíme pouze hlas Aarona Stainthorpea, klavír a housle. Ve své době to musel být pro fanoušky kapely pořádný šok a celkově je to na metalovou kapelu odvážný krok. Nutno ale říct, že skladba ke kapele absolutně sedí, protože zvýrazňuje její melancholii a poetičnost. Velice působivá věc, která nikdy nezestárne. „Your River“ se roztáhne až na devět minut a představuje My Dying Bride již v plném nástrojovém obsazení. Úvod skladby je velice umírněný a patří pouze kytarovému vybrnkávání. Teprve v druhé minutě už zahřmí kytary a bicí. Atmosféra postupně houstne a působí temněji a zlověstněji, tempo se mění, teprve po čtyřech minutách následuje zpěv. Aaron zde dává na odiv svůj čistý zpěv, který je však spíše básnickým přednesem, protože do nějakých velikých rozsahů se nepouští. Má však velice podmanivou barvu hlasu a ta si získala spoustu fanoušků. V závěru písně ale vytasí i svůj growl, který zní lahůdkově.
„The Songless Bird“ dokazuje, že kapela nikam nespěchá, skladba se rozjíždí velice opatrně. Chvilku to trvá, než dosáhne své konečné doom metalové podoby. Zajímavý je vybrnkávaný kytarový motiv v druhé půlce písně. Silně totiž připomíná Iron Maiden a jejich kytarové předehry. Nechybí ani skvěle zakomponované housle, které Martin Powell ovládá skutečně mistrovsky a v závěru skladby i deathové zahřmění. To je však pouze na chvilku, protože death metal je pro My Dying Bride už spíše jen okrajovým stylem. Přesto například „The Snow In My Hands“ se přibližuje tvrdosti debutu. Naproti tomu dvanáctiminutový“ opus „The Crown Of Sympathy“ staví na atmosféře, která jako by vzešla z pekla. Gotika a hororové zvuky v kombinaci s tvrdými riffy vytvářejí nezapomenutelné kouzlo. Zvuk kláves však zní v dnešní době už poněkud archaicky a zároveň připomíná starší tvorbu XIII.Století.
Titulní desetiminutová skladba je čistou ukázkou death/doomu. Pomalé ale drtivé riffy valí hudbu vpřed – v záhrobním tempu. Smutek křížený s bezmocí je takřka hmatatelný a z písně dělá nadčasovou záležitost. Z tohoto stylově spřízněné kapely čerpají dodnes, žánr se od té doby příliš nevyvinul. Finální „Black God“ se vrací na začátek alba. Tedy mimo metal. Je to spíše báseň doprovázená houslemi, klavírem a nenápadným ženským zpěvem v pozadí.
„Turn Loose The Swans“ je na rozdíl od debutu už zcela zakotvena v pomalejších tónech a až na některé momenty se deska vzdálila od death metalu. Melancholie, táhlé melodie, dlouhé riffy, povětšinou pomalé tempo. My Dying Bride zde zní tak, jak je známe i dnes. Naprostá a čistá esence doom metalu. Kapela zažívala vzestup mezi metalovou smetánku.
|
