My Dying Bride měli nápady a energii. Jako by nevydrželi rok bez vydané nahrávky a tak jen pár měsíců po předchozí desce vydali EP „I Am The Bloody Earth“ a také singl „The Sexuality Of Bereavement“. Přesto se to nepodepisovalo na kvalitě materiálu a naopak se jejich styl stále rozvíjel. Jestliže „As The Flower Withers“ bylo velmi tvrdé, mnohdy death metalové, a „Turn Loose The Swans“ tyto elementy trochu upozadilo, zpomalilo a celkově ještě víc zesmutnělo, pak „The Angel And The Dark River“ šlo ještě dál. Po death metalu už téměř žádné stopy a po většinu času se deska pohybuje velmi pomalým tempem. Zvuk kytar je podobný tomu z předchozího alba, mnohem výrazněji však zní housle, tak jako například ve „From Darkest Skies“, jenž i díky využití varhan má gotickou atmosféru. Housle, varhany, drsné riffy. I přes pomalost jsou My Dying Bride zábavní a nápadití. Pro album určujícím prvkem je zpěv Aarona Stainthorpea. Ten totiž zcela upustil (na několik let) od growlu a naopak se snažil více zapracovat na čistém zpěvu. Ten je určitě kvalitnější než na „Turn Loose The Swans“, přesto více než o zpěv jde o recitování. Ovšem o velmi sugestivní recitování.
Snad nesmutnější věc dosavadní tvorby My Dying Bride je alespoň hudebně (textově je opravdu z čeho vybírat) „Two Winters Only“, kde velká část skladby je akustická a tahle podoba kapele dosti sluší. Krom elektrických kytar se později přidají opět výrazně znějící housle, které již tak melancholickou náladu ještě zdvojnásobí. Housle otvírají i závěrečnou „Your Shameful Heaven“, která ovšem naopak velmi přiloží pod kotlem a představuje nejagresivnější položku na desce. Parádní riff uprostřed skladby si metalista ihned zamiluje.
Tou nejvíce ikonickou skladbou na desce (nejčastěji hraná skladba na koncertech) a možná i v celé diskografii kapely je dvanáctiminutová dávka emocí „The Cry Of Mankind“. Už úvodní kytarový motiv je kombinací krásy a smutku. Následuje pomalé tempo, šouravé riffy a s nimi kontrastující rychlejší klavír. Aaron smutně vypráví a svět kolem vás se zastaví. Zajímavé je, že po osmi minutách se skladba utiší, slyšíte jen kytarový motiv z úvodu a následně táhlé zvuky cella, připomínající troubení zaoceánské lodi. V takřka ambientním prostředí z povzdálí slyšíte nějaký sbor. Rovněž kytarový motiv sice utichává, ale jen velmi pozvolna. Jsou to velice hypnotické čtyři minuty, které mohou navodit i strach, protože za zvuky, které slyšíte, si můžete představit ohromnou tragédii a opravdový pláč lidstva.
„The Angel And The Dark River“ se stala klasikou žánru. Její emotivnost, melodie a atmosféra jsou nadčasové. Obliba desky byla mimořádná a jako odměnu dostali My Dying Bride možnost jet turné po boku legendárních Iron Maiden. A to je na původně silně undergroundovou kapelu hrající extrémní metal ohromný úspěch.
|
