Někdejší klenot alternativního rocku The Smashing Pumpkins je opět plnohodnotnou kapelou. Minulá (nutno podotknout, že výborná) deska „Monuments To An Elegy“ působila spíše jako sólovka Billyho Corgana, kterému vypomohli dnes už kmenový člen kapely kytarista Jeff Schroeder a bubeník Mötley Crüe Tommy Lee. Dnes je zpátky nejen původní kytarista James Iha, ale i bubeník Jimmy Chamberlain. Na svém místě jsou tedy tři čtvrtiny sestavy, která vytvořila stěžejní desky devadesátých let jako „Siamese Dream“ nebo „Mellon Collie And The Infinite Sadness“. Pravda, basistka D`arcy Wretzky chybí, její roli převzal na svá bedra sám Corgan, ale to v tuto chvíli není zase tak úplně důležité.
Důležité je, že The Smashing Pumpkins jsou opět živoucím organismem, skrz který může Corgan dávat průchod své skladatelské genialitě. Že to skutečně tak je se lze přesvědčit i na novince „Shiny And Oh So Bright, Vol.1/LP: No Past No Future No Sun“. Prapodivný název, zajisté. Ovšem nic, na co by člověk od této kapely nebyl zvyklý. A vlastně překvapivá není ani hudební složka novinkové kolekce. Ten, kdo si oblíbil minulou „Monuments To An Elegy“ nebude rozhodně mít problém ani s novinkou. Ta totiž může stát jako jasný pokračovatel minulé desky.
Corganův skladatelský rukopis je rozpoznatelný na první poslech a přestože otvírák „Knights Of Malta“ je trochu klidnější a možná i o ždibec unavenější, než by se čekalo, i zde se posluchači dostává poctivé dávky emocí made in The Smashing Pumkins. Ovšem z pohledu na celé album působí „Knights Of Malta“ jen jako takové zahřívací kolo. Hitové ambice totiž naplno propuknou hned v druhé „Silvery Sometimes (Ghosts)“, která byla po právu vybrána jako jasný singl alba. Adeptů by se našlo víc, protože když si poslechnete zasněnou „Alienation“ nebo poprockovou „With Sympathy“ (jediný skladatelský vklad bubeníka Jimmyho Chamberlainea) zjistíte, že se jedná o hity jako hrom, které disponují chytře složenou slokou, pečlivě ošetřenou instrumentací a skvělým (kdyby se jednalo o jinou kapelu, hned by se řeklo, že stadionovým) refrénem.
Co se oproti minulém albu přece jen trochu změnilo, to je nálada některých skladeb. Ubylo tanečních poloh, jaké obsahovala například „Dorian“ nebo „Run2me“ a přibylo více vzteku, který definoval samotné začátky kapely. Proto věci jako „Solara“ a „Marchin` On” obsahují nečekaně tvrdé kytary a naštvaný Corganův projev. A závěrečná, skoro grungeová “Seek And You Shall Destroy” připomíná prostředí, ze kterého The Smashing Pumpkins vyšli. Ano, nikdy nebyli tak sebedestruktivní jako Nirvana ani tak nervní jako Alice In Chains, ale své garážové kořeny nezapřou ani v roce 2018.
Nečekalo se, že by tahle deska zklamala, na to je Corgan moc nadaný umělec a skvělý skladatel. Nečekala se ani totální bomba, na kterou nakonec také nedošlo, ale posluchač má předloženou vysoce kvalitní práci, sice možná trochu předvídatelnou, ale precizní a bezchybně odvedenou. Pokud totiž tahle deska má znamenat comeback této legendy, možná asi nemohla dopadnout líp.
|
